Blog

Víc, než rok uplynul od chvíle, kdy jsem potkala pána z letiště. A víc, než rok uplynul od první návštěvy Atíku. Dva roky uplynuly od mého prvního mailu našemu párovému terapeutovi.

Hrála jsem si s Ardentem, sblížila se s Dianou, prožila session s Krutým Severem. Zažila pohlcující session s Marcem Lirianem, propadla stylu vázání Alive Ropes, ochutnala hravost vázání s Def, dopřála si bič s Kapitánem i Kapitánem, spřátelila se s Reb, hostila u nás s Honzou Reb i se Zvířátkem, Wild Poppy se Zartysem, prošla s Tondou jeho začátky vázání až do momentu, kdy se sice rozešly naše vázací cesty, ale přátelství zůstalo. Prožila intenzivní BDSM románek s Martinem a zažila jeho hořký konec. Navázala blízké přátelství s Laerd, které neleží jen ve vázání, stejně jako s Bí. A vedle toho poznala opravdu hodně lidí, se kterými se chci dál potkávat a poznávat. Poznala lidi, kteří mě inspirují a díky kterým se cítím být na správném místě. Díky, Aki a Kimi, Trillian, Evi, Jani a Jani, Nenu, Jirko, Stef, Joan, Kocoure, Marku, Hederko, Bitracku, Pavli W., Gin, Siki, Terez, Paieby, a díky i těm, které vídám méně, ale přesto je to s nimi fajn. Díky úžasným lektorům ze Subspace, váš přístup mě baví víc a víc.

Tenhle rok byl pro mě fascinující jízda a já rozkvetla, jako nikdy dřív. Našla jsem totiž skupinu lidí, ve které se cítím přirozeně, našla svoje místo. Celý život jsem takové místo hledala. V normální světě jsem vždycky byla „tak trochu divná“. Během toho roku se moje BDSM přesunulo z opatrných krůčků, smrtelně sebevražednýho přístupu zkusit všechno, identity postavené na BDSM, BDSM vztahu se všemi svými toxicitami, až po stav, ve kterém jsem dneska, kdy je komunita BDSM běžnou součástí mého života a samotné BDSM aktivity oblíbeným hobby s přáteli (a v přátelské rovině) a zároveň mám radost z rozvíjejícího se normálního vztahu s BDSM prvky pro zpestření intimních her.

A to všechno jsem si mohla dovolit, protože při mně stojí Honza. Nepsala jsem půl roku, protože jsem nenašla uspokojení v intenzivním psaní bez odezvy. Nepsala jsem, protože můj poslední půlrok byl tak turbulentní, že jsem o tom nechtěla psát a nepsala jsem půl roku, protože jsem si chtěla dát čas, abych pochopila, co se mi v životě děje a kam to směřuje.

Ale teď jsem připravená. Připravená veřejně říct, že můj manžel, člověk, se kterým jsme tenhle blog založili, je mým nejbližším přítelem. V párovém smyslu slova jsem se rozešli. Dospěli k tomu, že náš vztah jako páru se vyčerpal, získali jsme z něj maximum a dál jako pár pokračovat nedokážeme. Ale díky terapii a díky vstřícnosti a práci na obou stranách jsme ho přetavili v něco, co oběma chybí. V opravdovou rodinu, která projevuje zájem, neromantickou lásku, péči, pochopení pro svoje slabiny a přátelství s pivem a legrací. Nejednou jsem čelila nepochopení a snaze okolí mi vysvětlit, že takhle bychom to po rozchodu mít neměli, že takhle přece vztahy nekončí.

Lidé se na můj nový vztah dívají leckdy skepticky s pocitem, že když svého manžela nechci ze života vyškrtnout a pořád jsme si blízcí, nemůžu přeci milovat někoho jiného. Ale já zjistila, že nejsem polyamorní. A že jsem dokonce monogamní svým jádrovým založením. A zcela obyčejně toužím po milující rodině. Mám svou rodinu a nepochybuji o tom, že mě mají rádi. Ale moje rodina funguje jinak, než to potřebuji já a Honza je mou šancí na takovou rodinu, jakou popisují jiní lidé.

Letošní rok pro mě byl významný i jinak v mém osobním životě a pokud vše dobře dopadne, budu na něj vzpomínat jako na jeden z těch nejlepších. Končí mi náročné studium, čelila jsem složitostem ve vztazích v práci a snad je zvládla a rozpadalo se nám sice manželství, ale způsobem, který mě vlastně těší. A mým cílem je říct, že tohle všechno jde zvládnout, když máte vedle sebe skvělé partnery. S mužem jsme chodili skoro dva roky na párovou terapii a bylo obrovské štěstí, že jsem vždycky měla tendence řešit problémy otevřeně a včas, a hlavně že on vždycky naslouchal a byl ochotný o všem mluvit. Byly to hodiny náročných diskuzí, ale potkaly se dvě osoby, které zajímal daleko víc cíl (dohoda, shoda), než jednotlivosti, křivdičky i křivdy a prosadit si tu svou jedinou pravdu. Oba jsme v životě velmi dominantní a sebeprosazující, ale v tomhle případě jsme zvolili cíl společný. Bolelo to, nebudu lhát. Přijmout manželův nový vztah pro mě bylo hodně těžké a některé hádky kolem toho nebyly něčím, na co budeme rádi vzpomínat (naštěstí já si stejně houby pamatuju, což beru jako velkou výhodu pro celý náš projekt „přátelé“). Muž bral moje vztahy s daleko větším nadhledem a jeho velkorysost je něčím, co budu obdivovat ještě dlouho. On sám říká, že si nejvíc cení mojí schopnosti být objektivní a přes naše potíže dávat najevo vřelost a starost.

Podařilo se nám na sobě nehledat chyby a nehledat viníka. Nikdy jsme o sobě nemluvili před ostatními ošklivě a nikdy jsme ani tu potřebu neměli. Nikdy jsme neměli potřebu s ostatními hledat to, co ten druhý dělá špatně a říct, že je to chyba výhradně jedné strany. Prostě jsme nikdy neměli pocit, že by ten druhý udělal něco vyloženě špatně. Oba jsme udělali spoustu chyb a ty jsme si sdělili. A víme o nich. Ale všechny ty chyby bychom nejspíš za stejných podmínek zase zopakovali. Ale nikdy jsme se nepodvedli, ať už fyzicky nebo na jiné úrovni.

Tohle všechno je tak obrovsky cenné, že si to nemůžeme nechat vzít. Je to totiž o tom, že máme v životě stejné hodnoty.

A se stejným zápalem prožíváme naše současné romantické vztahy. Jsou jiné. Naši partneři jsou jiní, než jsme byli my, prožíváme s nimi jiné rozměry vztahu. Samotné vztahy jsou jiné, protože my sami už máme o hodně víc zkušeností, spoustu slepých uliček jsme zkusili a moc dobře víme, jak dokážeme fungovat. Naše vztahy jsou jiné, protože víme, kam nás náš přístup dokáže dovést a chceme si to přenést do nových vztahů. Můj muž ví, že hladovou partnerku je třeba nakrmit a teprve potom s ní mluvit. Já vím, že nemám brát vážně pocity, které mám hladová. Zásadní je pro mě moje přerámování úzkostí. Celé roky mě úzkosti trápí, protože mě děsí ztráta blízkého člověka. Ale díky Honzovi jsem zjistila, že koncem vztahu nemusím o blízkého člověka přijít. To dost zásadně snížilo můj výskyt úzkostí, což je lepší terapie než všechny, které jsem měla tu čest podstoupit.

Přišel čas na novou etapu našeho života. A o téhle etapě asi nebudu mít takovou potřebu psát, protože je vlastně z vnějšího pohledu trochu nudná. Jsem ve spokojeném vztahu, na kterém není z pohledu BDSM nic zásadně inspirativního (doporučuju radši Sunstone nebo Šimrání nebo navštívit Atík) a číst podobný texty, jak se někdo rozešel po dobrým, je vlastně hrozná nuda.

Ale moc ráda budu v kontaktu a všem, kterým dlužím odpověď jí pošlu v nejbližších dnech, doteď jsem pracovala na svém studiu.

S partnerem nás určitě potkáte na různých workshopech, mě samotnou pak na různých dalších akcích. Ale moje veřejná cesta poznávání je (na nějakou dobu?) pryč. Věci, které děláme s přítelem za zavřenými dveřmi, jsou jen naše, a i když by se o nich dalo psát, náboj jim dodává i to, že jsou jen naše. Těším se, jak budu dál vázat s lidmi, se kterými se protkaly naše společné potřeby a že i když moje cesta k BDSM začala jako touha po intimitě sexuální, přetransferovala se postupně v intimitu přátelskou a v intenzivní prožitky, které mi přináší jiné, nesexuální, potěšení. Těším se, jak se dál budou rozvíjet přátelství s lidmi, kteří jsou úžasně otevření a těším se, až budete vy mně vyprávět, co jste zažili a baví vás! Neváhejte mě prosím kontaktovat ohledně jakýchkoliv otázek. Je to radost.

Můžete mě ale sledovat na IG pod @alca_lab.

Nějakou dobu jsem sbírala odvahu říct si Jirkovi o další session. Jenže mi ta první pořád ležela v hlavě. Byla tehdy velmi, velmi intenzivní a balancovala na hraně toho, co snesu. Byl to pro mě proto schizofrenní pocit. Moc jsem toužila zažít znovu tu intenzitu, znovu se ztratit v momentu a vypnuté hlavě a znovu si užít ten příval endorfinů po skončení session. Ale zároveň jsem se bála té intenzity a bolesti a toho, že to tentokrát nezvládnu. Co ale vlastně znamená to zvládnout?

A tak tu stojím, u Jirky, na sobě decentní černé krajkové body s dlouhými rukávy a punčocháče s podobným vzorem a dívám se, jak si Jirka chystá provazy. Tváří se spokojeně, a dokonce utrousí poznámku, že outfit jsem zvolila vhodný. Brousí kolem mě a přemýšlí. Zahlíží na provazy, vlasy mi z obličeje dá prstem za ucho, jeden z provazů zvedne a prudkým trhnutím uvolní bight. Dívám se na něj s mírně sklopenýma očima a bojím se. První dotek provazů ucítím na zápěstí, na kterém mi Jirka uváže single a postupuje podél rukou nahoru a tvoří tak žebřík z provazů a uzlů. Každý další obmot velmi pevně utáhne a ze mě unikne spokojený vzdech. Čím silněji utahuje, tím víc se mi to líbí. Je to zvláštní, něco podobného mi ještě nikdo nedělal a já jsem překvapená, jak moc se mi to líbí. Hlesnu, že to je přesně ono a Jirka se spokojeně usměje. Ruce mi ohne a přiváže k bambusu nade mnou. A zatímco si užívám blažený pocit, pohladí mě po tváři, krku a zádech až k pasu. Tam se zastaví a provazem pas uváže a utáhne. Že se mi tohle líbí už vím déle a vrním si proto i dál blahem. I pas mi tedy připevní k bambusu a odhodlaně sleduje mou levou nohu. Je možné, že by to bylo tentokrát jen intenzivně příjemné? Chytí mi kotník, nohu ohne a přiváže kotník ke stehnu, jen jedním singlem, a zvedne mírně k bambusu. Zakloním spokojeně hlavu a přivřu oči.

A to byla chyba. Jirkovi bleskne v očích, rychle mi uváže uzel na vlasech a vlasy připevní ke kotníku zdvižené nohy tak, že mám buď zakloněnou hlavu úplně dozadu nebo musím nohou v kyčli pohnout tak, aby byla co nejvíc dozadu a já si mohla ze záklonu maličko ulevit. Chvíli se to snést dá, jenže mně je jasné, že tohle nedám dlouho. Za pár vteřin balancování na jedné noze se unavím a povolím nohu v kyčli, což mi ale přitáhne hlavu víc dozadu. S hrůzou zjišťuju, že ale nedokážu nic říct, protože mám hlavu tak zakloněnou, že mi to fyzicky mluvit neumožňuje. A tak přemýšlím, jestli mám začít kňourat nahlas anebo to ještě chvíli vydržet, překonat se a dopřát si pak víc vyplavených hormonů štěstí. Jenže už po chvilce začnu kňourat nahlas mimoděk, je to nepříjemné a začínám cítit, jak mě hlava začíná bolet. Jirka mě bedlivě sleduje a čeká. Čeká na moment, kdy moje tělo začne vykazovat známky toho, že déle už to nedám. Ten moment odhaduje přesně a hlavu ze záklonu mi uvolňuje. Okamžitě mě zaplaví úleva a zároveň smutek. Jirka mě odvazuje a já si říkám, že to bylo skvělé, intenzivní, ale hrozně krátké. To mi přeci neudělá…

Nechá mě chvíli vydechnout a pak požádá, abych si klekla do seizy a klekne si za mě. Mám vázání TK docela ráda. Sice není tak dynamické, ale je předzvěstí zajímavých momentů a já mám navíc ráda letmé, ne úplně cílené dotyky, což mi TK splňuje na jedničku. Když dvouprovazové TK dokončí, prsty mi projede vlasy a pevně chytí. Zatáhne za ně nahoru a já se na nohy postavím okamžitě. Přehodí provaz přes bambus, a zatímco se mi dívá do očí, tahá za provaz. Cítím tlak na TK kolem rukou, ale i na ruce samotné a začnu se zvedat na špičky. Tohle nebude úplně příjemné.

Jirka si pode mě sedá na bobek a pak si i lehá. A s provazem v ruce mě dál zvedá. Opírám se podlahy už jen konečky prstů, když mi nařídí, abych nohy zvedla. Poslechnu, protože rozdíl už velký nebude. A visím. Visím si jen za TK.

Spokojeně mě spustí na špičky a ptá se, jestli je mi úvaz pohodlný. Musím přiznat, že tohle TK je dost pohodlné, i když neumím říct proč. Jen poznamená, že to je dobře, ale nic dalšího mi neprozradí. Postupně mi za stehno a nárt zvedne levou nohu až k tělu se špičkou ve výšce mé hlavy. Balancuju na jedné špičce a přirozeně se předkloním, abych si ulevila a trochu váhy přenesla na provazy na rukách a trupu. Jenže takhle to být nemá a Jirka se ke mně blíží s dalším provazem. Nařídí mi se prohnout, provazy mi strčí mezi zuby a hlavu přiváže k provazu za mou hlavou. Být rovně a nemoci si ulevit, je ale o dost složitější a nepříjemnější než předtím. Jak dlouho tohle můžu vydržet? A pak se Jirka zblázní, přijde, a na noze, na které jsem stála, mi začne vázat futomomo. Najednou visím celá, s hlavní váhou na TK, jenže se do něj nemůžu položit, do provazu mezi zuby se zakousnu, asi s pocitem, že je to další bod, který mi pomáhá si ulevit a zuřivě dýchám v naději, že to rozdýchám. Snažím se. Chci to zvládnout, ale po chvíli mě začnou bolet ramena tak, až mě to vyděsí, i když vím, že jsou zamčená dobře. Přes provazový roubík začnu křičet „ramena“ a Jirka urgenci v mém hlase okamžitě pochopí. Joan kdysi řekla, že dobrý rigger se pozná podle toho, jak rychle rozvazuje. A Jirka moje futomomo rozvazuje ve vteřině. Jsem mu neskonale vděčná a zaplaví mě pocit obrovské důvěry. Ano, tohle Kata Ashi pro mě bylo velmi náročné. A přesto mám pocit blaženosti a radosti.

Jirka mi už podruhé ukázal, že prožitky s ním jsou silné, náročné, ale zároveň si dává pozor na bezpečnost. Rychlost, s jakou mi dokázal pomoci, ve mně zanechává silný dojem. Po prožitku s ním odcházím s pocitem radosti a potěšení. S pocitem, že jsem zvládla něco, na co můžu být pyšná a díky čemu se cítím zase o kousek dál. Navzájem si chválíme, jak nám to hezky šlo a nemusím se moc rozmýšlet, když se začneme bavit o dalším termínu. Moc se na něj už těším!

Jenže čím dál budu jako modelka postupovat, tím víc sama musím vědět. Už před drahnou dobou jsme si s Honzou dopřáli soukromku u Joan pro vázané. Když proto vypsala pro vázané celý workshop, nebyla varianta se ho nezúčastnit, i když se konal až v Ostravě. Když totiž Joan vypíše workshop pro vázané, je jedno, že cesta potrvá hodiny, je jedno, že půjde o město, kde si z vás lidé v baru, když se zeptáte na cestu do centra, dělají legraci, že s tímhle přízvukem se do centra nikdy nedostanete, a je jedno, že spíte v hotelu, který je hmatatelným důkazem nejen toho, že devadesátky byly fakt byly divoký.

V Ostravské Klubovně, která je oproti Subspace menší, dle mého odhadu zhruba o třetinu, nás vítají tři její zakladatelé, Dede, Mr Dyoda (Matěj) a Zuzka, a spolu s nimi Joan. Je tu i pár dalších známých tváří, dokonce i Aki a Kimi, a mně znovu dojde, jak příjemné je potkávat stejné osoby na různých akcích a různých místech. Mít svou komunitu lidí, se kterými člověk prožije příjemný den. Ani nemusíme příliš mluvit, ale vytváříme si společné zážitky. A pak je o tolik snazší se seznámit osobně, o všech těch zážitcích si povídat a navazovat přátelství.

Začínáme cvičením, ve kterém si zkoušíme, jakou roli hraje aktivita modela(ky) a cílem má být si najít tu svou míru aktivity, která vyhovuje oběma stranám. Tohle cvičení mi připadá moc zajímavé, protože v podstatě nikdo není pasivní model(kou) a otázkou je, kde je ta hranice, řekněme spratkovitosti a přetahování se o kontrolu. Některá vázání jsou jako tanec, kde jeden sice vede, ale druhý je aktivní stejně tak. A jiná jsou o odevzdání se do rukou riggera. Je poučné si hledat tu svou cestu.

Joan nám pak vysvětluje několik způsobů zamykání ramen, což byla informace, kterou jsem v začátcích vázání úplně postrádala, a i když už to dnes znám, je to primárně díky soukromce s Joan. Základy TK, kde se zamykání učí, jsou obsahem workshopu pro Začátečníky (což je ale až druhý workshop po Seznámení s provazy) v Subspace. Ale co když jste model(ka), který(á) na workshopy nechodí, protože nemá riggera, který by tyhle workshopy ještě navštěvoval? Moc mě mrzí, že tenhle workshop není častěji a že o něj není ze strany vázaných větší zájem.

Pro nás s Honzou to ale byl výjimečný workshop ještě z jiného důvodu. Oba už máme mnohem víc zkušeností, než na začátku a oba víme, že provazy bolí a umí bolet hodně. A když mi proto Honza uváže TK, odvážíme se i do závěsu. Do našeho prvního společného. A líbí se nám to! Že by to byl první krok na cestě zpátky k, alespoň občasným, ale společným workshopům?

 

Za fotografii děkuji Alive ropes

„Mám jen jedno přání. Vezmi si na sebe něco, v čem budeš mít přístupný klín, mohl bych to chtít a potřebovat.“

Přehrabuju se v tašce a hledám černé body, které jde snadno rozepnout. Je ze šifonu, částečně průhledné, to má rád. A k němu černé síťované punčochy, heboučké na dotek.

Zatímco si dopřávám sprchu v moderní koupelně, ptá se mě, jestli jsem si vzala obojek. Samozřejmě, že ano. Copak bych ho mohla nechat doma?

Čistá a voňavá se zapínám a na nohu natahuji punčochu. Když si navlékám druhou, přijde za mnou do koupelny a dívá se, jestli jsem vybrala vhodně. Krásně voní, má na sobě košili a elegantní kalhoty a já jsem před ním jen v průsvitném prádle. Vypadá spokojeně a kolem krku mi připne obojek. Prsty mi přejede po ramenou a mně naskočí husí kůže. Jak jen to dělá, že ve mně téměř každý jeho dotek vyvolá vzrušení?

K obojku připne vodítko a vytáhne mě z koupelny na chodbu, ze které je možné jít do ložnice s postelí nebo do pokoje s BDSM tématikou a já čekám, co přijde. Přišlápne řetízek a zatáhne. Obojek mě táhne k zemi, na všechny čtyři. Kleknu si, ale tahá dál, dokud nemám hlavu u země. Nohou mi šlápne na záda a čeká. Čeká, kdy mi do mozku doputuje informace o tom, že dneska rozhodně nebudu o ničem rozhodovat. Tělem se mi rozlije blažený pocit, že mě má v moci. Když zvláčním, chytí mě za vlasy a vytáhne zase na nohy. Chytí prstem za očko v obojku a přitáhne k sobě. Políbí mě zlehka na rty a ty jeho ještě trochu chutnají po mentolu.

Oči se mi už ale stáčí k BDSM místnosti. Je černě vymalovaná se zlatými jemnými vzory. Ve stropě se nachází závěsné body, na které už Martin pověsil shibari kruh, zatímco jsem byla ve sprše. Za dveřmi se nachází červeně polstrovaná koza a ke zdi, za kterou nevidím, je připevněný svatojakubský kříž i s pouty. Má s sebou celou tašku hraček a já se nemůžu dočkat, až je na mě použije.

Chytí mě za zátylek a zeptá se, jestli už jsem někdy byla připoutaná ke kříži. Když tiše a natěšeně zavrtím hlavou, zatáhne za můj krk a ke kříži mě přitlačí. Připoutá mi pouty obě ruce a zjistíme, že abych mohla aspoň trochu pohodlně stát, bude mi muset znovu nazout moje lodičky na vysokém podpatku. Ach, jaká to škoda. No ne?

Prstem přejede po vnitřní straně stehna a zatlačí do strany, dokud nedám nohy od sebe tak, aby byl spokojený. Okolo kotníků mi utáhne pouta, která přicvakne ke kříži, ale zdá se mu, že jsem spoutaná málo a vytáhne provazy. Provaz protáhne za konstrukcí kříže a obtočí mi ho kolem břicha. Zatáhne nejdřív trochu, ale protože přivřu blahem oči, zatáhne podruhé mnohem víc, dokud se mi provaz nezakousne hluboko do břicha. Znovu ho protáhne za zády a svištění provazu v kombinaci s pohledem na Martinovy ruce, které drží natažený provaz mě donutí vzdychnout vzrušením. Provazy a jejich dotyky mě už vzrušují delší dobu, ale když jsou navíc v rukou někoho, jehož ruce na sobě chci cítit i bez provazů, je to pocit úplně pohlcující. Když mě dováže, spokojeně si poodstoupí a kouká na mě. Můžu si jen představovat, co vidí. Úzká zápěstí, za která trošku visím, zrzavo-blond vlasy, která mi nahrnul zčásti do obličeje, pootevřené rty čekající na ty jeho, krk s obojkem, vztyčené bradavky pod průsvitnou látkou, boky podtržené úvazem břicha a nohy roztažené a čekající, jestli mi body rozepne nebo nechá, jak je.

Představuji si, jak ho to láká k dotyku, ale když sáhne do tašky, nevytáhne nic mazlivého. Drží v rukách dlouhé důtky a jeho výraz mi napoví, že tohle bude bolet. Švihne mě do pravého stehna a tupá bolest se mi zařízne do kůže. Začne sice zlehka, ale okamžitě udeří do druhé nohy, do boku, do břicha a znovu do stehna, se stoupající intenzitou. Bolí to, snažím se ucuknout, ale nejde to, provazy a pouta mi to nedovolí. Pokračuje a moje kňourání na něj působí spíš motivačně. Nasměřuje pohled do mého rozkroku a švihne. Hlesnu, aby toho nechal, ale ještě dvakrát si ránu užije, než ke mně přistoupí, pohladí po vlasech a zašeptá, že jsem moc hodná čubka. V ruce tentokrát drží Wartenbergovo kolečko a přejíždí mi s ním po natažených rukách. Je to příšerně nepříjemné, snažím se ucuknout, stáhnout, jenže to stále nejde, a tak jen prosím, kňučím a křičím. To ho ale neodradí a zkouší, jestli budu na nohách reagovat stejně. Je to nepříjemné jen o trochu méně. Chytí mě za vlasy, rázně zatáhne hlavu dozadu a kolečko položí na krk. Zatají se mi dech, přítomnost rizika, že mě zraní, a to vážně, je hmatatelná a hrozně mě vzruší. Kolečko se mi noří do kůže, nechává za sebou červené tečky a mně se prohloubí dech. Martin po stopách od kolečka přejede prsty a pod krkem mě chytí rukou. Škubnutím za látku v mém rozkroku rozepne body a zjišťuje, jestli jsem vlhká.

Spokojeně pokývne, vyndá z tašky vibrační hlavici a přitáhne si přede mě židli. Sedne si na ní a hlavici mi položí na klitoris, který má v úrovni prsou a odkud má perfektní výhled. Zalapám po dechu, ale když hlavici zapne, začnu nezřízeně nahlas vzdychat. Martin hlavici přitlačí silněji a zvýší intenzitu vibrací. Opřu se do zápěstí a jen se nechávám unášet, běží mnou jeden stah svalů za druhým, myšlení se vypíná a já nemůžu přestat myslet na to, jak moc toužím po orgasmu. A pohlcuje mě frustrace z toho, jak to vestoje nejde.

Martin hlavici vypne, odváže provaz z břicha a pak uvolní nohy. Přitiskne se na mě, nadzdvihne mě za zadek a počká, než okolo něj obtočím nohy a zapřu se. Cítím, že to chce tak, jako já, a proto když do mě proniká, jsem na vrcholu blaha. Hlavu mám zakloněnou, dýchám mělce a ruce mi modrají, ztrácím v nich cit, ale možná je to lepší, o to snáz se za ně visí. Nechávám se unášet momentem a stiskem nohou se snažím pomáhat nám oběma. Po chvíli mě postaví na nohy, aniž bychom spolu přestali píchat a u toho mi rozvazuje pomalu ruce. Pekelně bolí, když je mám najednou podél těla.

Když mě pak proto položí na koženou kozu, je velká úleva si dát ruce pod tělo. Klečím na kolenou, nohy od sebe, tělo s rukama pod sebou položené na horní části kozy a Martin mě i s kozou otáčí tak, abych měla výhled na svůj vyšpulený zadek v zrcadle. Jsem trochu omámená z probíhajícího sexu, a proto se nebráním (a asi bych se nebránila ani tak), když přijde opět s provazy a ke koze mi nejdřív připevňuje levý kotník pouty z kříže a levé stehno fixuje provazem. Stejně postupuje s pravou nohou a následně mi ke koze přivazuje tělo a k němu i ruce. Jediné, čím můžu trochu hnout, je zadek. Chvíli se rozhoduje, jestli mi přiváže i ten, ale nakonec stačí, když mi pod provaz, který mám těsně nad zadkem, zasune kokosový provaz. Tolik to škrábe, že se snažím nehnout dobrovolně. Můžu v zrcadle sledovat vlastní bezmoc, nemožnost se pohnout a odhalené intimní partie, ke kterým znovu přikládá hlavici.

Rozdíl je dramatický, udělat se zezadu je o tolik snazší! A tak mu stačí, když drží vibrátor a šeptem do ucha se mě zeptá, jestli si umím představit, jak bych se asi cítila, kdyby se teď někdo další díval. Ta představa funguje perfektně a já se do orgasmu propadám zatraceně rychle. On ale nepřestává, a i přes to, že to bolí, pokračuje a neuhne, dokud se orgasmus nepromění v mokrý a dokud nekřičím ve slastné agonii. A ani pak nechce přestat a nechat mě odpočinout.

Něco vyndá z tašky a já ucítím chladivý lubrikační gel. Začne mě dráždit čímsi, u čeho tuším, že to nejspíš nebude můj malý vibrátor na cesty. Ptám se pořád dokola, o co se jedná a připadá mi, že jeho nový projekt je dost ambiciózní. Trochu fňukám, ale nenechá se odradit a pokračuje, dokud nepozoruje menší úspěchy. Cítím tlak, ale když znovu zapne vibrátor, tlak povolí a já se uvolním. Je to naprosto uchvacující a vše se velmi záhy promění ve slast. Začne ve mně tou věcí pohybovat a přidává čím dál víc vibrací. Přestávám se naprosto kontrolovat a prosím, aby nepřestal. Přání mi splní a mě zaplaví po chvílích blaha orgasmus, který skoro nejsem schopná rozdýchat. Dokážu jen ležet a matně vnímat, že mě odvazuje. Vedle mě položí poměrně velké použité dildo.

Uvolňuje mi ruce a tělo a nohy si nechá na konec. Pomůže mi vstát a navrhne, abychom si šli vedle do pokoje na chvíli lehnout. Položím se na břicho a vedle sebe zahlédnu další zrcadlo. Pousměju se a Martina na zrcadlo upozorním. Zbytečně, samozřejmě že už si ho všiml. Dá mi nohy mírně od sebe a vniká do mě, zatímco ležím na břiše a zvedám jeho směrem zadek. Dívám se do zrcadla a neuvěřitelně mě vzrušuje se na nás dívat a dochází mi, jak moc vizuální jsem. Natočí si mě pak čelem k zrcadlu, polohu ale nemění a já se můžu dívat na něj nade mnou a na svůj obličej. Jsem překvapená, jak mi můj vzrušený výraz vlastně sluší. A moc si ten pohled na nás oba, na to všechno užívám. V slastné únavě pak zažívám i jeho orgasmus a jsem tímhle zážitkem naprosto blažená.

Hrajeme si rádi. Ale tenhle pokoj, respektive soubor pokojů a příjemná koupelna v samostatné části salonu, díky čemuž jsme si naplno mohli užít soukromí, tlumená hudba, kříž, polstrovaná koza a celkově i pocit toho, že jsme tu, abychom si primárně hráli, nás přenesla do jednoho ze zážitků, na které budu vzpomínat zatraceně ráda a dlouho.

Díky moc za poskytnutí prostor Chilli Salonu!

A @poppy_ropes_and_photo za fotku 🙂

Cítím jen prázdno, když vylézám z auta. Ano, nedobrzdila jsem a auto přede mnou možná i o pár desítek centimetrů poskočilo. Ale naštěstí jsme se obě jen lekly a nikomu se nic nestalo. Přesto, když s milou paní dopapírujeme a já jedu domů, padne na mě smutek a únava. Poslední dny nejsou jednoduché a dneska večer budu sama.

Věděla jsem, že to přijde. A taky jsem si myslela, že jsem na to připravená. Že jsem v pohodě. Ale leda houby. A s voctem.

Honza někoho potkal. A já cítím, že bych měla být šťastná, že se vrací domů spokojený a usměvavý. A že se vlastně vůbec vrací domů. Že mi po návratu dá pusu, pohladí a řekne, že mě moc rád vidí. A taky myslím na to, že by bylo sobecký a nevhodný se cítit jakkoliv jinak než šťastně, když se přeci takhle taky vracím domů.

Jenže… Copak se dá nařídit, jak se máme cítit? Fascinuje mě, jak jde racionalita stranou, když něco bolí.

Já samozřejmě racionálně vím, že má právo na to se s někým jiným cítit dobře. A taky vím, že tahle kočka, říkejme jí Petra, mu může dát to, co já už nikdy nedokážu, i kdybych se přetrhla. Já už nikdy nebudu nová, se mnou už všechny různé dotyky proběhly. Já už se pod jeho stiskem krku nerozplynu do ztracena a nebudu s takovým napětím zkoumat, po kterém dotyku se mu po těle rozběhne husí kůže slastí. A vím, jaké to je, něco takového zažít. Rozumem mu to přeci taky chci dopřát. A přesto mě to svírá a mám strach. Uvědomuju si totiž, jak omamné to je. A taky to, že čistě zážitkem to zůstane jenom chvíli. Protože málokdy člověk něco takového zažije s někým, s kým si jinak vůbec nerozumí. A začne to být intenzivnější a intenzivnější, a najednou chce člověk víc, chce ten pocit štěstí, odpočinku, radosti a poznávání zažívat ne jednou týdně, ale třeba třikrát. A najednou už nespí doma.

Po všech těch letech zažívám poprvé, že spí v náručí někoho jiného a přemýšlím, co to vlastně cítím. Zajímavé je, že sama usínám s klidným srdcem a bez myšlenek na to, co právě prožívá. Zato je pro mě naprosto a bytostně důležité, aby ze schůzky vždy dorazil tak, jak slíbil. Rozumím tomu, že vztah se mnou není pro nikoho, kdo něco takového dělat nechce nebo to vnímá jako omezující. To si uvědomuji. I to, že Honza směrem ke mně tuhle potřebu nemá. Jenže mně to dává (vím, že zcela iluzorně) pocit, že mám věci pod kontrolou. A tenhle pocit je pro mě zásadní snad ve všech aspektech mého života.

Jenže jak snadné je dorazit dřív nebo přesně na čas, když jste v té pohlcující pozitivní energii, v objetí někoho, s kým čas běží jak ve zpomaleném filmu a jako splašený kůň zároveň? Nechodí pozdě o moc, jen o pár minut a já přeci vím, že takhle je to normální. Přesto můžu sledovat, jak se mi v hlavě sama od sebe pohoda transformuje do čím dál černějších myšlenek a já přemýšlím, proč mu na mně nezáleží dost na to, aby přišel přesně. Půl hodiny po domluveném čase už končím u představy, že to s námi nemůže dopadnout dobře. A unavuje mě to. A unavují mě rady okolí, že to přeci nemám takhle prožívat a nebrat si to tak osobně – co bych za to dala, kdybych mohla, kdyby šlo změnit myšlenky jako lusknutím prstů jen po vyslovení „tak si to tak neber“. Ale svoje řešení si musím najít sama.

A tak se užírám a v hlavě si to dělám celé o tolik horší, než to je… Žere mě to zevnitř a zvětšuje se to každým dalším dnem a já zoufale přemýšlím, jak z toho ven. Já chci, aby byl šťastný a mohl to prožívat. Ale kde je v tom moje místo? A kde štěstí a radost? Kde je v tom moje síla to snášet?

Vymyslím si, že bychom se s Petrou mohly potkat. To by přeci mohlo nasytit mou potřebu kontroly, ne? Budu alespoň vědět. Ale co vlastně? Jenže k takovému setkání je cesta daleká a já potřebuju úlevu hned. Aspoň částečnou.

A vůbec mi nepomáhá, že si spolu domluví rande na místě, kam jsme dřív chodili spolu. A taky je mi jedno, že to místo není jen naše a chodí tam spousty lidí. Pro mě to zkrátka je osobní a já se to dovídám jen tak mimochodem. Moje hlava šílí a přemýšlí, kde všude mě Petra nahradí a co zbyde nám dvěma. A dochází mi, že tohle ukontrolovat nedokážu. Pořád se trápím, že se trápím, že nejsem v klidu a závidím Honzovi, s jakou pohodou mě za Martinem pouští. Copak už mu na nás nezáleží? A nevadí mu, že jsem pryč?

Zůstala jsem v teoretické rovině úplně sama a místo toho, abych se cítila lépe, když jsme s Honzou spolu, jsem spíš zmatená. Toužím obejmout, cítit, že mu na nás pořád záleží, ale když mě obejme, nepomáhá to a když říká, že mě má rád, nevěřím tomu. Vzpomínám na doby, kdy si hrál s jinými a mně to neubližovalo.

Co je sakra jinak? A pak mi to dochází. Už neříká, že to není takové, jako se mnou. Necítím z něj to, že bych byla nepřekonatelná. A mám dojem, jako by už na mě nebral tolik ohledy jako dřív. Když pak po nehodě, po které mi sice vůbec nic není (a autu vlastně taky ne) nepřijede, zhroutím se. Sice vím, že jsem řekla, že jsem v pořádku, ale ten pocit, že potřebuju jeho pozornost je silnější. Racionalita stranou.

Když se pak vrátí domů, chvíli zkoušíme diskutovat, používáme zcela věcné argumenty, proč nepřijel, co mi na tom vadilo, s čím mám problém a co jeho omezuje. Ale ten výbuch je nezadržitelný. Jako když překonáme tu hranici, za kterou už se orgasmu nedá zabránit. Desítky malých křivdiček na obou stranách nakumulují tolik bolesti, že jsme najednou uprostřed diskuze o rozchodu – kdo si nechá psa a kdo kočky. Kdo zajistí prodej domu. A tahle hmatatelná blízkost konce nás oba probere. Protože tahle představa je nesnesitelná a je jasné, že půlení zvěře a nemovitosti naší cestou nebude.

Vidím, jak trpí a po dlouhé době vidím i to, že mu na mně a na nás záleží. A sama vím, že o něj nechci přijít a že to musíme nějak vyřešit. Obejme mě a já mu konečně věřím, že nejsem druhá. Jen jsme na tom prvním místě dvě, každá jinak. Dochází mi, že to má stejně jako já.

A s tím si zničehonic umím představit pracovat dál. Jako kdybych se celou dobu, až doteď, snažila marně přijít na to, jak vyřešit specifický výpočet. A ve chvíli, kdy na to přijdu už vím, že všechny další podobné rovnice dokážu vyřešit. Je to hodně zvláštní pocit úlevy, když vidím, že řešením je se prostě rozdělit, že nemusím něco ztrácet. A že nemusím mlčet, když říká, že jde s Petrou ven. Že se můžu zeptat, co mají v plánu. A že se můžeme domlouvat dopředu, plánovat a že si v tom můžu najít svoje místo kamarádky a partnerky, která to může mít, tak trochu, pod kontrolou.

A tak jsme asi oficiálně oba biamorní. A zatím nám to tak stačí. A upřímně řečeno, být poly si s ohledem na omezený počet hodin v dni a dnů v týdnu neumím představit.

Jak to máte vy? A jak jste k tomu dospěli? Je pro vás něco takového nepředstavitelného? Proč?

Klečím na kolenou, ruce položené na horní straně stehen, dlaněmi nahoru, mám na sobě bílé krajkové kalhotky a k tomu ladící podprsenku bez kostic a svýma velkýma zelenýma očima koukám vzhůru do těch jeho. S důvěrou, oddáním a touhou splnit všechna jeho přání, která dnes bude mít.

Dnešní outfit jsem pečlivě promýšlela. Na večeři jsem si vzala nabírané šaty s lodičkovým výstřihem a na krk si připnula kožený obojek. Na rty jsem nanesla červenou rtěnku, řasy jsem si namalovala dvakrát, abych vypadala trochu jako mrkací panenka. A celou nevinnou vizáž podtrhla dvěma zapletenými copy. Když jsme dojedli a dopili sklenku vína, vzal mě za ruku a odvedl mě k sobě domů.

A tak tu klečím na kolenou, ruce položené na horní straně stehen, dlaněmi nahoru, šaty jsem nechala v koutě a dychtivě čekám, co mě dnes přijde. Vedle mě na dece leží celý set provazů a ve stropě visí shibari kruh. Martin stojí nade mnou a konečky prstů mi přejíždí po ramenou, zatímco mě obchází. Rukou mě něžně pohladí po hlavě a nehty zaryje mezi vlasy utažené do copu. Zatáhne za ně a zvrátí mi hlavu dozadu. Z úst mi unikne vzdech a hlavu naplní milion nekonkrétních submisivních představ. Ve všech jsem jeho, ve všech mě ovládá a všechny mě vzrušují ke zbláznění. Vlasy mi pustí, narovnám hlavu a svou rukou ho pohladím po stehně. Přistoupí blíž a já si k jeho noze přivinu hlavu. Zhluboka se nadechnu, nasaju jeho vůni a tělem mi projede vlna elektrického proudu. Sevře se mi hrudník, možná se mi i trochu zatočí hlava, těžko říct. Jsem jako omámená. Znovu zvednu ruku a pohladím ho na boku. Vkládám do svého dotyku tolik něhy, kolik jenom dokážu a svou tváří se o něj otřu. Podívám se znovu nahoru. S nahlouplým výrazem, kterým říkám, že mu naprosto věřím a že téhle hře dám všechno. Jemně mě za hladící ruku chytí a kolem zápěstí uváže single column tie. Na dotyk provazem reaguji až nepřiměřeně. Dnes není jen provazem, není cestou k bolesti a cestou do mé vlastní hlavy a do mého vlastního prožitku. Dnes je tu jako vyjádření nás dvou. Jako předehra i hlavní dějství zároveň. Stává se erotickou pomůckou, která dokáže učinit erotogenní zónou kteroukoliv část těla. A mě dusí síla toho, co cítím. Cítím v očích nejspíš slzu, nechci brečet, ale tahle intenzita prožívání je tak hmatatelná, že slza jako by byla zhmotněním štěstí toho, že tohle můžu prožít. Je to krystalická forma radosti.

Ruce mi váže k sobě a když mi je pokládá nad prsa, neudržím se a letmou pusou na jeho ruce dám najevo jak moc tohle prožívám. Vidím na něm, jen na zlomek vteřiny, že zaváhá, pere se v něm dominantní role a touha mi vyjádřit, že i on cítí podobné flow jako já. Na moment se usměje, než zase nasadí neproniknutelný výraz, za kterým si promýšlí, jak si mě uvázat pro svou potřebu. Dává si záležet, úvaz by měl být co nejpohodlnější. Provazů na mém těle přibývá, jako by se snažil vystavět houpací síť na mém vlastním těle do které si lehnu a ve které mi bude dobře, a přitom budu bezmocná.

Dokončí úvaz na hrudníku, zkontroluje, jestli jsou provazy tam, kde mají být a nejsou tam, kam nepatří a klekne si přede mě. Dívám se mu do očí a pohledem prosím, aby mě políbil. Nechci to říct nahlas a nechci si o to říct nakloněním. Jen tak kňouravě koukám a doufám, že to pochopí a že to chce taky. Ale nejsem připravená na to, co se stane, když k tomu dojde. Jako bych měla najednou tělo z rosolu. Jako bych nedokázala držet tvar, myšlenku ani sebekontrolu. Bolí to. Fyzicky bolí, jak šíleně toužím po tom, aby se mě dotýkal dál, víc, silněji, hlouběji a co nejdéle.

Poodstoupí a mě zaplaví frustrace. Toužím prosit, škemrat, poslechnout na slovo. Udělat cokoliv, co můžu, jen abych zase cítila jeho blízkost. Vidí to na mně a ví, že po tom toužím. Nejen proto, že je to teď zjevný, ale protože jsme o poslouchání a plnění jeho přání mluvili už předtím. Palcem se dotýká mých rtů, zbarvených doruda neslíbatelnou rtěnkou, hladí je a tlakem prstu na spodní ret pronikne do úst. Obepnu rty jeho prst a saju, jako by o prst nešlo. Zavírám oči a na moment přicházím o rozum. Kousnu, zděšeně otevřu oči a jemu ztvrdne výraz. Ucukne. Vážně jsem ho kousla? Vrazí mi facku a dívá se na mě naprosto nekompromisně. Znovu se zeptá, jestli jsem ho opravdu kousla a já jen sklopím oči. Tvář mě pálí a vědomí, že takhle se mnou zachází je opojné. Je nepopsatelně slastný pocit být v jeho moci, jeho hodná holka, která udělala chybu, za kterou musí zaplatit. Moje vzrušení už není jen v hlavě, není jen cítit na dotek, je i vidět. A já se snažím si Martina k sobě přitáhnout nohama. Bere do ruky další provaz a spíš symbolicky uváže na jedné noze futomomo. Není to potřeba, opravdu se bránit nebudu.

Znovu klečí přede mnou, pravou rukou mě objímá přes záda a dlaní drží za krk. Druhou mi sundá gumičku na copu a rozplétá vlasy, aby je mohl cítit mezi prsty. Nehtem nejdřív jemně přejíždí přes lícní kost a když přejede na samotnou tvář, zatne nehet do kůže tak, aby pod prstem viděl jemně červenou prohlubeň. Políbí mě, přitáhne ještě blíž k sobě a my se v tom všem spolu ztratíme.

Neumím ani popsat, jak silné je mít možnost prožít BDSM s partnerem, se kterým může být sexualizované. A jsem opravdu moc ráda, že jsem si spoustu BDSM praktik, a speciálně shibari, užila původně i bez erotického nádechu. Vím totiž, jak skvělé to je. Samo o sobě. Kdybych to ale okusila v opačném pořadí, nevím, jestli bych si v tom dokázala najít tolik, kolik jsem dokázala díky tomu, že jsem to takhle neznala dřív.

Jak probíhalo seznámení s BDSM u vás? Byl nejdřív sex, ke kterému přibyly hrátky? Nebo jste nejdřív zkoušeli praktiky BDSM a přidali k nim pak sex? Anebo máte BDSM praktiky jako meditaci a zdroj jiných, nesexuálních pocitů?

Sedíme v kroužku na Dianině workshopu Jak se váže srdce a máme se podělit o to, co nám workshop dal. Už nevím, u koho kolečko začalo a pamatuju si jen pár komentářů, které se často hodně prolínaly. Ale jeden z těch, co zazněly, mnou rezonoval osobně velmi silně. Jedna z účastnic v něm všem párům, které jsou spolu dlouhodobě popřála, aby jim to vázání tak, jak si chválili, fungovalo i mimo workshop.

Byl to úžasný workshop a pro nás dva s mužem vlastně i trochu transformační. Poprvé nás někdo „donutil“ si prohodit role a mně došlo, jak moc je odezva modelky/modela důležitá a jak až teprve samotná odpověď protějšku dělá hru zábavnou. Že ovládat provazy není jen o uzlech, to už jsem věděla, ale jak moc jsou ty mrchy klouzavý, to mě překvapilo a před všemi mými riggery klobouk dolů, jste skvělí a skvělé! My s mužem navíc už od začátku bojujeme s tím, že bereme provazy až příliš vážně, a když se nám to nedaří, jsme z toho oba nešťastní. Když jsme ale na workshopu měli navázat hluboký kontakt dlouhým díváním se do očí, spíš nám z toho v těch očích zajiskřilo a oba jsme dostali zlobivou náladu, v které jsme pak během workshopu pokračovali. Díky tomu jsme narazili na styl, jakým bychom mohli vázat spolu a necítit se frustrovaně z toho, že jsme se nepropadli do prožitku. Ale vydrží nám to i mimo workshop? Nebudu vás napínat. Od toho workshopu jsme spolu nevázali celý měsíc ani jednou, a přestože jsme vyrazili na shibari párty, nevázali jsme ani tam. Čím to ale je a proč nám to nefunguje?

Nepochybně je v tom víc faktorů. Oba vážeme s někým jiným a mimo samotné vázání máme oba hromadu jiných aktivit, díky čemuž nám mnoho volného času nezbývá. A tak spolu raději zajdeme na večeři, pivo a pořádné popovídání si. Protože povídání o všem nám vždycky šlo a funguje to samo, bez potřeby si nějak hledat cestu k tomu, na jaké provazy je ten nebo onen den nálada.

Roli hraje ale i to, že nám spolu moc nejde přehodit se do BDSM módu. Jak už jsem zmiňovala v jednom z prvních dílů, jsme spolu dlouho, přes osm let, a celou tu dobu jsme měli sladké vanilkové manželství. Byli jsme si rovnocenní v denním životě i v posteli. A taky jsme byli monogamní, i když nebudu zapírat, že na kontroly k lékařům jsem se vždycky těšila, až mě svýma studenýma rukama prohmatají na krku a stetoskopem poslechnou můj dech (ach ty cizí dotyky, i když nesexuální). Ono prostě nejde přepnout a říct si, že odteď bude všechno jinak. A že odteď se nějak domluvíme a bude to fungovat samo.

Já jsem navíc dost hlučná a moje limity bolesti nejsou nijak daleko. A protože neumím trpět tiše a nenápadně (čímž se omlouvám všem, které opravdu nechtěně ruším při jejich sessions třeba v Subspace), Honza tápe, co si může a nemůže dovolit. Přestože říkám, že je to ok, tak kňourám, což v něm nevyvolává nijak velkou chuť pokračovat. A na workshopech se tak často zasekneme a nevíme, jak spolu dál pokračovat.

A tak jsme ještě před workshopem u Diany dlouze řešili, co s tím. Pokaždé, když jsme měli k nějaké hře přistoupit, bylo to tak nepřirozené, až jsem jednoho dne zjistila, že už to dál nedokážu zkoušet a Honza vlastně taky ne. A že řešení tedy nejspíš leží jinde – pro tyhle hry budeme muset hledat někoho jiného trvaleji, nejen pro zážitky, jakými jsou skvělá, ale občasná vázání s Markem, Whisper Ropes Lady nebo Jirkou, nebo tantrické masáže. Nadešel tedy čas začít hledat někoho, s kým by šlo vázání rozvíjet.

A pak jsme přišli na Dianin workshop, kde jsme si jednak spokojeně interagovali spolu, ale také jsme si díky řízené výměně partnerů na vázání mohli vyzkoušet různé reakce různých lidí. A mě naprosto zaskočilo, že když jsem Honzu viděla vázat s někým jiným, nejen že mi to nevadilo, ale navíc se mi líbilo, jak pozitivní zpětnou vazbu dostává. Potvrdilo se mi tím totiž to, že problém není v našich přístupech, ale v jejich kombinaci u nás.

Ještě před tímhle workshopem jsem si myslela, že nic nepřekoná pocit, když vezme do ruky provaz Marek. Proto jsem byla naprosto překvapená, když ke mně přistoupil jeden z účastníků, začal vázat, nic složitého, měli jsme jen pár minut, ale během toho jsem naprosto jasně cítila, že přesně tenhle styl vázání je pro mě a do konce workshopu přemýšlela, jestli si svoje přání ztělesnit a zeptat se na další interakci.

Nakonec jsem ale odvahu posbírala a Martina oslovila a sešli jsme se v Atíku, abychom si vyzkoušeli, jestli to, co se zdálo funkční na workshopu bude fungovat i mimo něj. U pečeného kuřete a sklenice horkého nápoje jsme pak probírali naše hranice, omezení fyzická, emoční i časová a možnosti. Taktéž fyzické, emoční i časové. Usebrali jsme se nakonec, že bychom to mohli zkusit a vydali se do japonského salónku. Tam už dva páry vázaly a na nás tudíž zůstal prostor u sloupu v rohu.

Martin nachystá provazy a já si překontroluju, zda mám košili poctivě zapnutou. Pod ní mám podprsenku bez kostic, ideální pro vázání a závěsy, i když Martin říká, že zavěšovat mě zatím určitě nebude. Krátkou sukni doplňují punčocháče a nejraději bych si nechala i svetřík, jaká je mi zima. Martin mi k sobě váže zápěstí a zvedá ruce k ramenům. Provaz se dotýká mých zad a Martin přistoupí blíž, u své hlavy uslyším jeho dech a nemít svou košili s dlouhým rukávem, tak bych cítila i šimrání jeho košile. Prohnu se v zádech a natěšeně čekám na další dotyky provazů a jeho rukou. Když se mě pak dotýká, je to zvláštně elektrizující a je hrozně snadné se mu do jeho rukou odevzdat a nechat moment plynout, aniž bych myslela na cokoliv jiného. To je pro mě nové. Zatím mi vždycky myšlenky aspoň zpočátku utíkaly, ale s ním se mi daří být tady a teď. Nemyslím na vázání ostatních ani na to, že občas vejdou diváci, spočinou a pozorují. Martin mě přivazuje ke sloupu a jeden provaz ovazuje nad prsy a druhý pod. Když držím stabilitu, chytí mi pravou nohu, ohne v koleni a za kotník přiváže k zádům tak, že balancuji na levé noze, kterou mi pro jistotu ke sloupu přiváže taky. Obejde mě a chvíli mě pozoruje a zvažuje, co by mohl být další krok. Tyhle momenty zbožňuju, cítím se jako hnaná zvěř, jako kořist, která jen čeká, co dalšího její lovec udělá a kde zaútočí. Martin mi rozepne knoflíček košile natolik, aby viděl trochu víc z prsou a zároveň ne tolik, aby to bylo lascivní. Zastaví se mi dech, jak mě to vzruší. Když mě pak chytí rukou za krk a svým pohledem shora mi dá jasně najevo, kdo tu má navrch, jsem ztracená. Váže mě za břicho, hrajeme si s dalšími polohami u sloupu a já bych moc ráda popsala, co všechno se odehrává, jenže jsem zcela pohlcená jen tím, jak se mě dotýká, jak mě ovládá. S každou další interakcí se mu odevzdávám do rukou víc a víc a je pro mě snazší a snazší se propadat do sub role. Začíná mi být jasné, že s ním funguje něco, co nám umožňuje naprosto hladkou komunikaci ohledně toho, co ano a co ne. Nebudu tady tvrdit, jak si rozumíme beze slov a že spolu nemusíme mluvit. Naopak, hodně mluvíme o tom, co se nám líbí, co bychom v provazech chtěli vyzkoušet. A pomalu si svoje přání můžeme plnit. A čím intenzivnější přání si plníme, tím intenzivnější aftercare potřebuji a dostávám. A tak si můžu jen přát, aby to tak bylo i nadále.

Možná by to tady mohlo končit, ale ono to má ještě další rozměr. A to je Honzův pohled na to, že s někým jiným to funguje. A Honza je rád. Říká, že má rád, když se vracím spokojená domů. Říká, že nežárlí, protože ví, že s Martinem funguje něco, co s ním ne a proč by tedy měl žárlit na něco, o co ho někdo jiný obrat ani nemůže? Ne. S každým nemusí BDSM fungovat. A je omamné, když s někým funguje. Ale zároveň je pro mě splněný sen, že se nemusím pro jedno vzdávat druhého. A to, že si nemusím vybrat, obhajovat se nebo se do něčeho nutit, mě daleko víc motivuje vracet se domů, za mužem, se kterým tvoříme svůj domov.

A jak to funguje vám?

V podstatě každý, kdo to se shibari myslí vážně narazí dříve nebo později na shibari workshopy (většinou celodenní akce, někdy víkendové, zaměřené na praktickou výuku a trénink dovedností) a kurzy (většinou doplňky k těm dovednostem, které už ideálně máte, aby bylo vázání zajímavější nebo bezpečnější). Workshopy i kurzy jsou vedeny různými lektory, kteří do nich přinášejí různou atmosféru, od technokratů, kteří vás precizně naučí techniku přes lektory, kteří vás provedou tím, jak kombinovat všechny možné BDSM praktiky s provazy až po lektory, jejichž workshopy vás zaplaví emocemi. Dovolila jsem si níže vyjmenovat lektory, o kterých vím já osobně, že učí primárně začátečnické workshopy. Pokud někdo chybí, omlouvám se, není v tom záměr a prosím, aby se mi ozval/a a já ho/ji ráda připíšu).

Není ale nutné sledovat jen lektory, workshopy bývají vypsané v různých centrech/studiích. V Praze se jedná o Subspace, Chilli studio a o prostory u Alive ropes (IG @alivekinbakudojo). Diana pak často vede workshopy v Atíku.

V Brně lze sledovat stránky studia Bad Reputation, stránky Def a případně oslovit přímo některého z lektorů vypsaných níže.

Workshopy v Ostravě probíhají v Klubovně, v Ústí pod taktovkou Krutého Severa a v Plzni, podobně jako v případě Hradce a Pardubic, je třeba oslovit přímo lektory, kteří budou o místě konání vědět víc (níže).

Nejvíc informací ale naleznete na FB stránkách (už to vypadá, že bez FB to nepůjde): Shibari CZ.

 

A protože my to s mužem myslíme vážně, a protože se zranění bojím jak čert kříže, snažíme se vymetat všechny workshopy i kurzy, které nám čas aspoň trochu dovolí. Mohlo by se zdát, že takové akce jsou určené jen pro riggery (pro vázající), ale opak je pravdou. Ani nejzkušenější rigger nemusí a snad ani nemůže včas bez kontaktu s modelkou poznat začínající nervové zranění a modelka by měla znát rozdíl mezi rukama, které se odkrvují (což samo o sobě přechodně problém není, ale může překrýt signál zraněného nervu) a pocitem při poškození nervu (zpravidla nebrní celá ruka, ale jen její část, většinou tři prsty, u někoho to ale může jinak pálit nebo i vystřelovat bolest, pár tipů opět níže). A nejen to, akce jsou plné tipů i pro vázané, včetně toho, jak spolu komunikovat v provazech. Choďme tedy i my, co nevážeme druhé (a ono se to taky může časem změnit!).

Jak se shibari začít? Jste-li pár, máte to trochu snazší. Pokud ne, můžete si dát inzerát na Shibari CZ dle instrukcí. A pokud se jako já pohybujete kolem Prahy a toužíte se naučit techniku, začnete pokukovat po stránkách Subspace. Přiznám se rovnou, bylo pro mě docela složité se vyznat v pestré nabídce kurzů. A tak jsem se pustila před psaním tohohle článku ještě do samostudia, jak to vlastně funguje. Dost zásadně pomůže záložka Kalendář akcí.

Víceméně každé pondělí a středu lze do Subspace přijít na jam (vázání bez organizované výuky, ale s možností se setkat s různými lidmi, optat se na radu), s modelkou, riggerem nebo bez a dívat se, mít štěstí a dostat se někomu šikovnému do provazů anebo mít štěstí a někoho si uvázat. V Klubovně v Ostravě taková akce běží každé úterý.

Každé úterý pak v Subspace probíhá dvouhodinovka specializované výuky určená i začátečníkům, Vázání pro každého, například s tématy postelové vázání, ponížení, bezpečnost a mnoho dalších. Pro pokročilejší pak slouží podobně pojatý Vázací čtvrtek.

Zhlédnete-li se v přístupu Naka Akiry, pak právě pro vás bude Studijní skupina Naka Ryu (Ryu znamená japonsky styl), kde můžete potkat Soptíka, jednoho z předních (a snad i nejzkušenějších) českých lektorů shibari. Nicméně existují i jiné styly, se kterými se lze občas na kurzech v Subspace setkat, například Osada Ryu dle Steva Osady nebo Yukimura Ryu dle Harukiho Yukimury a další.

Vedle všech těchto aktivit stojí víkendové workshopy.

Začnete-li v Subspace, začněte workshopem Seznámení s provazy. Je to vlastně nultá úroveň, ještě před workshopem pro začátečníky, a naučíte se tam základy komunikace, bezpečnosti, základní uzly (single a double column tie) a vysvětlí vám, jaké jsou pro shibari vhodné provazy (provazy! ani lana ani šňůry, ale provazy). Druhý den je věnován částečným závěsům a tomu, jak si s provazy užít tu pravou zábavu. Tenhle workshop máme s mužem za sebou a jsme z něj nadšení!

Pro začátečníky, kteří chtějí od začátku jít po emoční stránce vázání, bych za sebe všemi deseti doporučila workshopy od Diany. Diana má neskutečný talent na vysvětlování toho, jak do session vnést atmosféru a my s mužem z jejích workshopů odcházíme vždycky blažení. Ale určitě není jediná a své si můžete najít i s jinými lektory, neváhejte si najít toho pravého.

Na Seznámení s provazy v Subspace navazuje Workshop pro začátečníky, kam se s mužem snažíme dostat a v březnu 2023 se tam nepotkáme, protože jsou tyhle workshopy hned pryč (je třeba mít oči na stopkách a vědět, co po čem následuje). Tady již lze očekávat dávku techniky a drilu. Vedle emocí zde probíhá výuka takzvaného TK, takate kote, úvazu s rukama za zády a zamčenými rameny (ano, ramena se dají zamknout a dost to při zavěšení pomáhá). TK se používá jako základ pro většinu dalších Subspace workshopů, je to tedy povinná znalostní výbava. Mně osobně přišlo TK poprvé extrémně nepříjemné a uvažovala jsem, jak si na něj zvyknout. Celkem se mi osvědčilo si skládat do oné pozice ruce, když musím na něco jen koukat. A v TK se zamčenými rameny se dá vydržet výrazně déle. Pokud potřebujete přeci jen pracovat víc s bolestí ramen, doporučuji si přečíst článek od Joan zde.

Poté následují workshopy pro mírně pokročilé, které se věnují dalším pokročilejším úvazům (tříprovazové TK), různé typy uzlů a kdy které použít, a také je zde věnován čas futomomu (svazování nohy, kdy je ke lýtko přivázané těsně ke stehnu). V dalším dni pak trocha těch závěsů, po kterých jsem si nikdy nemyslela, že budu toužit. Ups.

A pokud už jste navštívili všechny možné workshopy pro začátečníky a mírně pokročilé s různými lektory a zkusili si různé přístupy (protože za jeden víkend opravdu nejde vše vstřebat a rozhodně stojí za to jít víckrát), lze vyrazit na workshopy pro pokročilé a sérii Kinbaku, které ale nemá smysl popisovat, protože pokud dojdete tak daleko, budete už vědět přesně co a jak.

Mimo tyhle akce ale musím zmínit ještě další dva workshopy, a těmi jsou Workshop pro vázané, který připravuje Joan a pro který se podle mě vyplatí dojet i do vzdálených koutů republiky, protože akcí pro nás modelky a modely je málo. A přitom může tolik pomoci vědět, jak se protáhnout (a zvlášť, jestli jste jinak líný kůže jako já, který jsou navíc tak trochu hypermobilní a mají dojem, že se nalámou do všech pozic bez následků), jak si hlídat vlastní bezpečnost, jak cítit zamčená ramena, jak s riggerem interagovat, ale třeba se dozvědět i to, že mít vlastní mlsku v tašce se může hodně hodit. Druhým workshopem, který musím zmínit, je workshop Předcházíme zraněním ve vázání. Jak už jsem si vyslechla, pouštím se do akcí příliš po hlavě. A pokud to tak máte taky, je aspoň dobré vědět, jak na sebe dát pozor, jak se nezranit nebo aspoň zraněním předcházet a minimalizovat následky.

Vedle Subspace nabízejí celou pestrou plejádu workshopů i další lektoři a prostory, jak už zmiňuji výše, a pokud byste hledali něco jiného nebo jiný přístup, rozhodně stojí za to do toho jít i jinde. My se rozhodně chystáme vyzkoušet postupně vše, co zvládneme.

O tom, jaké pro nás byly různé workshopy a kam nás dovedly, o tom už příště. A nyní trocha těch odkazů.

 

Lektoři, které stojí za to sledovat:

Primárně Praha

• Část seznamu na stránkách Subspace
• Alive ropes (IG alive.ropes)
• Ardent Michal
• Diana
• Edna (IG edna.kinbaku)
• Janek Šlonc (legendární výrobce provazů a lektor)
• Marc Lirian (IG marclirian)

Primárně Brno

• Ala Alala (IG shibaribrno) plus její FB
• Def Defkongice
• George Rope
• Jarek Edison
• Lukrecie Luki
• Markýz Bláža

Primárně Ostrava

• Zakladatelé Klubovny

Primárně Hradec Králové a Pardubice

• Klára alias Klio nebo její stránky www.nmrv.cz

Primárně Ústí

• Krutý Sever (IG krutysever)

Primárně Plzeň a Karlovy Vary

• Radka Haru Doktorová
• Daktylus Doktor
• Hana Monada (KV)

Primárně České Budějovice

• Khalida Kupková
• Radek (IG @shibariceskebudejovice)

 

A co když podobně jako já rádi ležíte v literatuře?

• Joanin článek o nervových zraněních stojí za přečtení zde,
• Detailní popis, jak snižovat riziko zranění při vázání (anglicky, ale skvělé) tady,
• Joanin článek o tom, jak se starat o svoje ramena :),
• Vládnete-li anglickým jazykem, nemůžu nedoporučit naprosto fantastické knížky pro svazované:
  • The Little Guide to Getting Tied Up: Tips for Rope Bondage Bottoms,
  • A od stejné autorky Better Bondage for Every Body: With Rope Bondage Experts From Around the World,
  • Somatics for Rope Bottoms: 12 embodied inquiries for transforming your experience in rope bondage,
• Tuhle knihu nemám, ale hodlám si jí pořídit, měla by to snad být nejobsáhlejší kniha o shibari – The Beauty of Kinbaku od Mistra K,
• Naprosto úžasný přehled o všem možném, od slovníku shibari až po způsob vyjednávání hranic, zcela zdarma, ale pouze online, je tady,
• Miniknížka pro vázané v češtině je tady,
• A velmi zajímavou diplomovou práci sepsala o shibari Anna Drozenová, Rytíř k nalezení na stránkách univerzity.

A co když máte raději videa?

• Tipy na videa single a double column ties (protože ty je dobré trénovat doma do zblbnutí a dostat si je pěkně do svalové paměti),
• Taky doporučuju pár videí od Subspace,
• Některá videa jsou volně dostupná na shibaristudy, ale stojí za to si koupit členství, jsou tam i on-line lekce, které si pak můžete stáhnout.

Když jsem loni poprvé vstupovala do Atíku, měla jsem strach. I když jsem se na stránkách dočetla, že kecací čtvrtky jsou opravdu hlavně o povídání (a případné hry probíhají v oddělených prostorách), myslela jsem si, že budu svědkem veřejného akčnění přímo přede mnou a že to pro mě napoprvé bude příliš. Od té doby jsem ale byla už na tolika kecacích čtvrtcích, že můžu říct, že to může být pro nováčka ta nejlepší cesta, jak do komunity BDSM proniknout. A ještě lépe v doprovodu někoho dalšího, protože přijít sám a nemít ve zvyku se proaktivně seznamovat, to může být opravdu složité. Sama jsem komunikativní, ale napoprvé jsem se bála a styděla za někým jít. Dnes už vím, že zbytečně, ale napoprvé to tak prostě je. Ve čtvrtky se tak lze pomalu seznamovat s různými lidmi a poslouchat jejich rozhovory. A čím víc se do světa BDSM nořím, tím víc vidím, jak není jednoduché různé praktiky provádět a jak důležité je si hrát s někým, do koho je vůbec možné vložit důvěru. A jak snadno nám někdo může fyzicky i psychicky ublížit.

Někomu mimo komunitu to může přijít zvláštní, ale i výprask se učí, Ardent nebo Tabron (a jistě i další) mají dokonce soukromé lekce, pokud by se někomu nechtělo veřejně na workshop. Ani elektro není nejspíš praktika, kterou lze napoprvé dělat „profesionálně“, hry s jehlami určitě ne (a vřele doporučuji sledovat FB Atíku, Tabron a dalších a na kurzy se hlásit). Shibari, to je kapitola sama pro sebe, a proto také kurzy shibari dostanou svůj vlastní díl.

Kecací čtvrtky v Atíku tak lze brát jako úžasnou příležitost se seznámit s někým, kdo by mohl mít odpovědi na vaše otázky nebo kdo by vám mohl doporučit s kým si hrát, s kým tak úplně ne, anebo kde koupit provazy, lístky na zajímavá vystoupení nebo třeba rákosku a bič. Pro nás, kteří tam chodíme pravidelně, je to navíc místo setkávání se s přáteli a lidmi, se kterými je nám prostě dobře. Je to ale také místo, kde se potkat s někým, koho neznáte a s kým byste raději zkusili hru nebo vázání v bezpečné přítomnosti dalších lidí, kteří mohou kdykoliv zasáhnout.

A to říkám vědoma si toho, že hry v soukromí a na veřejnosti jsou hodně jiné a pro někoho ta veřejná může být mnohem méně příjemná. Soukromí domova (našeho nebo hracího partnera) mně osobně umožňuje se do prožitku úplně ponořit, vnímat jen to, co se děje mému tělu vně i uvnitř a/nebo být hlouběji propojená s partnerem (hodně dělá šátek na očích nebo naopak když se vám partner dívá do očí). Ale mě jako exhibicionistku pochopitelně hodně sytí i ta hra před lidmi. Je to jiné a sám prožitek stojí na tom, že se někdo dívá, že někoho zajímá, co se odehrává, že sleduje to, co mi partner působí a jak na to já reaguju. Na druhou stranu může vědomí přítomnosti dalších lidí ubírat pozornost směrem k partnerovi. Mně to ale nijak neumenšuje sílu prožitku a třeba i následné radosti poté. A pokud takový exhibicionista nejste? Někteří riggeři/topové/dominanti vás můžou pozvat na sledování jejich hry s někým jiným, z čehož lze vyčíst, jestli je tohle něco, co byste chtěli vy sami. A pořád je v Atíku možnost si s potenciálním partnerem popovídat a třeba se na něj i přeptat dalších lidí.

Pokud jste ale exhibicionisté jako já, dřív nebo později začnete být zvědaví, co je to ta SM playpárty a jaké by to bylo se jí zúčastnit. Na stránkách Atíku totiž čas od času vyskočí pozvánka a v popisku akce se píše, že jestli si chcete hrát na veřejnosti, tak tohle je ta pravá příležitost, kdy budou prostory restaurace proměněny v jednu velkou playarénu. Rozdílů oproti kecacímu čtvrtku je spoustu, ale ten hlavní je, že si přicházíte hrát, ne si tolik povídat a že je aktivní snaha ze strany organizátorů omezit počet lidí, kteří by se přišli pouze dívat.

Jsme v BDSM s mužem ponoření až po uši, a proto když další pozvánku uvidíme, říkáme si, že už asi nadešel čas mezi lidi takhle zkusit vyrazit. Jenže co s mou nejlepší kamarádkou Ester? Máme každý měsíc plánované společné víkendy, které jsme původně chtěly věnovat poctivému dámskému poplku ve wellnessu, u vína nebo při jiné „holčičí“ aktivitě. Původně. Jenže pak jsme spolu vyrazily k Markovi a Esteřin zájem o BDSM se přesunul z teoretické roviny do touhy zkoušet. A protože Esteřina návštěva vycházela na termín playpárty a mému muži se líbí, nebylo pochyb, že jí pozveme. Ester k našemu milému překvapení souhlasila. A aby nás nebylo málo, přidal se k nám i Barnaby, začínající rigger, se kterým si sem tam dopřejeme společného vázání. Za mě ideální kombinace. Barnaby má totiž ještě mimo talentu schopnost jít klidně jako první na prázdný plac, aby byl čas si vázání poctivě užít.

Párty začíná na sedmou a my se scházíme už krátce po začátku. Z Atíku zmizely velké stoly i se židlemi, kromě jediného odděleného plentou pro hladové krky. U zdí stojí gauče a prostředek Atíku se skutečně proměnil v hernu. V přední části visí bambus a čekají nachystané pěnové desky, o kousek dál stojí koza na výprask, dále dlouhá bedna s koženou a měkkou horní částí a madly, ze stropu visí houpačka a uprostřed se nachází dřevěná konstrukce pro výprask s prohlubní, aby se o ní dalo lépe opírat.

Něco málo sníme a vypijeme a Barnaby na mě mrkne. Není čas ztrácet čas a je třeba zahájit hry. Honza se mezitím domlouvá s Ester a nutno říct, že dostává složitou zakázku. Koneckonců, poradit si s dominantní Ester, která nesnáší bolest, bude oříšek. Společně si pospojujeme pěnové desky a rozložíme deky vedle sebe. V Atíku je ještě trochu chladno, a tak si přes tělo nechávám tenký svetřík a na nohou puntíkaté punčocháče. Ester má tenkou průhlednou košili a upnutou krátkou sukni se zipem přes celou délku.

Zavírám oči a z hlavy pouštím obraz Ester v rukou mého muže. Klečím a odevzdávám ruce Barnabymu, který je pohladí a pevně chytí. Nejdřív svýma rukama, ale za chvíli na tomtéž místě ucítím první provaz. Ucítím single column tie a pak to, jak mi po rukou směrem k loktům roste jedno obtočení za druhým. Zkouším občas zuby lapnout provaz a trochu Barnabymu zkomplikovat vázání, ale odměnou za každé takové kousnutí je mi pevnější utažení provazů a méně pohodlí rukou. Naváže na provaz druhý a přehodí si ho přes bambus a zatáhne. Z původně pohodlného a trochu nahrbeného kleku se musím prohnout, narovnat a provazy u zápěstí si chytím, aby se mi poloviselo pohodlněji. Uslyším zvuk nějakého bacátka dopadajícího na tělo a otevřu oči. Nevidím, kde se to děje, ale všimnu si, že Honza Ester uvazuje takate kote a přemýšlím, jak asi Ester nese to, že je najednou v bezbranné pozici. Raději ale zase zavírám oči, protože všechno to pozorování by mě odneslo z prožitku úplně pryč.

Barnaby mi pomalu ruce povolí, nechá mě se trochu schoulit do klubka a vytáhne mi nohu, na které začne vázat futomomo a obzvlášť záležet si dá na holeních, kam na provaz ještě druhou rukou přitlačí tak, abych skutečně nepochybovala o tom, že tam provaz je. Zakňourám. Když provaz zajistí, pohladí mě. Nehladí zlehka, ale naopak pevně, díky čemuž jsou jeho dotyky pohlcující. Nebolí, ale je z nich cítit síla a znalost bojových umění, kterým se věnuje. Tak, jako předtím ruce, mi nyní vytáhne nahoru nohu a když si trochu zvyknu na bolest v holeni, zabere za moje tělo tak, že se ze sedu převalím do lehu na zádech a odtud si mě ještě otočí na břicho. Svetřík se mi vytáhl do pasu noha mi stále visí, provaz kouše do holeně a Barnaby si vezme do ruky důtky. Nejsem úplně v náladě na bolest a zatáhnu zadek v očekávání rány, ale Barnaby si počká. Podívám se, co se děje a Barnaby mě pro uklidnění zase pohladí. Tentokrát po nohou a já na chvíli zalituju, že mezi námi nefunguje ta správná chemie. Tak příjemných dotyků bez brnění vzrušením je škoda.

Ester leží na zádech, omotaná provazy a na očích má položenou látku používanou jako pásku na oči. V obličeji má spokojený a klidný výraz. A mně Barnaby přivede zpátky k naší session ránou důtkami. Šetří mě a já jsem mu za to tentokrát vděčná. Pohladí místo, kam předtím důtky dopadly a udeří znovu. Okolo nás se podobné rány ozývají víc a víc a začínají se ozývat už i tiché nářky, asi někde dál od nás. Bolest v holeni už začíná být hraničně nepříjemná a já se ošívám. Barnaby si mě zase posadí, nohu odváže z bambusu a ruce váže k tělu. Vše to prokládá těmi svými dotyky a já si vrním vrcholným blahem. Chytí mě za vlasy a skulí k sobě do náruče ve které si mě opře a začne pomalu rozvazovat. Celé je to tak pevně něžné, plné jistoty, a to je přesně to, co tenhle večer potřebuji. Dovážeme a objímáme se dlouho. Tak dlouho, že se osmělí další pár poprosit, jestli se k nám nevejdou. Poprosíme je ještě o malou chvilku a slíbíme místo celé.

Honza má Ester v náručí a ta má u toho oči už naplno zavázané. Potichu odcházíme a až nyní vidíme, že se herna už naplnila hrajícími lidmi. Nejdřív překvapeně, ale pak i zvědavě koukám na krásnou ženu ležící v houpačce, v prádle, které nezahaluje vůbec nic, s páskou na očích a s mužem, který jí „mikrofonem“ přivádí k orgasmu. Vedle nich stojí další pár, kde muž ženě uváže provazem prsa tak, až se ani nehnou. Bere si do ruky pásek, ženu otočí ke sloupu, nařídí jí se chytit a tvrdě udeří přes zadek. Ženě se podlomí kolena, ale na jedné noze stále stojí. Zakňučí, ale neprosí. Muž jí nechává prostor se vydýchat a když vidí, že opět dokáže stát, udeří jí znovu a pak znovu a znovu. A přidává stále víc.

Na výpraskové koze klečí další žena a její muž jí roztrhl síťované punčocháče tak, aby jí mohl prsty zajet pod kalhotky, zatímco jí rukou dává výprask. K dalšímu sloupu si žena přivazuje svého partnera, kterému zavázala oči, vytahuje mu triko až nad prsa a na bradavky připevní kolíčky. Rozepne mu kalhoty a my můžeme vidět, jak vzrušující to pro tohoto muže je. Další muž přichází ke stolu vedle gauče, na kterém sedíme, a z tašky vytahuje mikrofon a vrací se za svou hrací partnerkou.

Ester s Honzou dovázali a vrací se k nám. Jsou sjetí vyplavenými hormony štěstí, a tak se domlouváme, že her na jeden večer bylo pro nás dost a vyrazíme domů. V autě mi pak ještě Ester s Honzou vypráví, jak právě díky pásce přes oči dokázali zlomit Esteřinu touhu vést, neochotu nechat se ovládnout a oddat se tomu. A z jejího pohledu je jasně čitelné, že tohle nebude chtít zažít jen jednou…

Přiznávám, tohle není akce pro každého. A já, ačkoliv jsem exhibicionista, kterému by nejen nevadilo být vidět nahá, ale ještě by se mu to nejspíš líbilo, tak se ještě (ještě?) necítím na to, abych byla i sexuálně aktivní před lidmi. Ale přesto mě to vůbec nijak nepohoršovalo. Necítila jsem sice přímo sexuální vzrušení, přestože hrající si lidé byli fyzicky atraktivní, ale zato jsem byla opravdu zvědavá a chtěla se na to všechno koukat. Byla to pro mě radost sledovat. A určitě budu chtít jít znovu. Budete chtít jít někdo další také?

Opravdu toužím po riggerovi, se kterým bychom si sedli a mohli vázat pravidelně, nicméně zatím ráda zkusím i něco nového, pořád se hledám a pořád také hledám někoho, kdo by o tu pravidelnost stál tak, jako já. A proto, když jsem se Krutého Severa zeptala, koho by mi doporučil „vyzkoušet“, bez váhání mi doporučil Alive ropes, že si své modelínky hýčká. A tak jsem tedy Jirkovi napsala. Jirka má pověst sadisty, ale protože jsem vázala s Markem, říkala jsem si, že to zvládnu. Ono totiž vázat se sadistou může bolet, ale pokud ví, co dělá, pokud ví, jak modelku vrátit zpět a jak s ní komunikovat, je to, minimálně pro mě, ten nejlepší prožitek.

Tak jako jiní, i tenhle rigger mě vítá hrnkem ovocného čaje a miskou oříšků. Jirka navíc přidává sladkou mandarinku a rovnou pouští příjemnou hudbu. Povídáme si o našich dosavadních zkušenostech s vázáním, a i když slovo hranice přímo nevyslovíme, spoustu se toho orámuje samotným sdílením. Shodujeme se na přístupu k aftercare i stupni intimity pro vázání, což mě moc těší a díky čemuž se uvolním do toho, co by mělo přijít. Mou hypermobilitu a citlivost k bolesti si prý přímo vyzkouší později. Zato má zvláštní výraz, když se mu přiznám, že mě není snadné rozbrečet. Moc často se mi to neděje a když už ano, značí to velkou bolest, kterou nejsem schopná unést. Ať už emoční nebo fyzickou. Jirka ale podtrhuje, že pláč uvolní napětí a emoce a dodá prožitku hloubku, což v jeho podání zní, jako by to vnímal jako vyvrcholení útrap, po kterém přichází úleva, uvolnění a záplava radosti. Jirka přiznává, že má rád sadistické vázání a že to mě opravdu čeká. To mě znervózní a začínám vázání odsouvat mluvením o věcech, o kterých bychom si klidně mohli povídat až poté. Naštěstí to ale Jirka rozsekne, pošle mě se nachystat, a nakonec vezme za ruku a postaví doprostřed koberce. Připraví si foťák, světla a když uvidí můj výraz, s úsměvem se zeptá, jestli se bojím. A tak trochu má radost, když přikývnu.

Stoupne si za mě, pohladí mě po rameni, zaboří do něj prsty a zatlačí dolů ve stejný moment, kdy mi svým kolenem pokrčí moje kolena. Hroutím se k zemi tak rychle, že sotva zachytím, že mě přidržel. Složím se do tureckého sedu, ruce položené do klína. Jirka si přede mě klekne, chytí mě za nohu, prudce za ní zatáhne k sobě, čímž mi rozhodí rovnováhu a já se svalím na zem. Překvapí mě to. Ale ještě víc mě překvapí, když mě tahem za kotník otočí na břicho. Dýchám do koberce a v nosu mě lechtají kočičí chlupy. Na kotníku ucítím provaz a začínám se těšit, už jen díky tomu dotyku zavrním blahem. Dokud mi Jirka neohne nohu nadoraz a nestáhne provazem. Zatáhne na holeni, přitahuje víc a víc a čeká na moment, kdy zakřičím bolestí. Netrvá to dlouho. Oženu se navíc rukou, chci se zbavit toho tlaku, kroutím sebou, ale s Jirkou to ani nehne a pokračuje. Mám dojem, že se zbláznil, že to nemůžu vydržet a křičím, že to bolí. Bráním se, snažím se ho zasáhnout tak, aby se lekl a pustil mě, ale on drží s klidem dál. Začínám ochabovat, a tak povolí a zkouší mě otočit rotací kolene. Úplně jsem zapomněla předtím zmínit svoje plastiky vazů v koleni a cítím, že tohle už je nebezpečné. Zařvu „kolena, přestaň!“ a naléhavost v mém hlase ho okamžitě zastaví. Skvělé, takže mě vnímá! Přiznám se, že mít možnost to zastavit, mě uklidnila. Přesune se k břichu a když mi kolem něj uváže single, začne mě tahat po zemi. Provazy na břiše jsou mi ze všech srovnatelných možností asi nejpříjemnější, ale protože ležím na koberci, smýkání po něm mě pálí a já si říkám, co se to sakra děje. Vyhodnotím si, že asi stále zkouší, co vydržím, a tak se místo oddání prožitku rozhodnu sama zkoumat, co snesu. Vezme mou levou ruku, ohne ji v lokti, zvedne nad hlavu a přiváže za záda. Když mi k úvazu přiváže i pravou nohu, prohnu se v zádech a Jirka se dívá. Obejde si mě, vezme si foťák a přemýšlí, z jakého úhlu by mohla být fotografie dobrá. A nechá mě ležet. Trochu se nudím. Ale s každou další minutou (nebo jsou to vteřiny a mně připadají mnohem delší?) cítím víc a víc nepohodlí. V zádech díky prohnutí, v noze díky nestabilitě způsobené tím, že není nijak do stran zajištěná, a v ruce díky nepřirozené poloze nad hlavou za zády. Trochu si fňuknu a postupně přidávám. Jirka se vrátí zpátky ke mně a ruku i nohu postupně povolí. Fajn, tak teď si tedy jdeme hrát.

Za provaz na břiše mě začne zvedat, není v tom žádná elegance, jen mě táhne za břicho nahoru a já se klátivě zvedám. Pořád se usmívá, a zatímco mi kolem krku obmotává provaz, ptá se mě, jestli vím, co jsou to predikamenty. Je mi trochu stydno, ale musím přiznat, že i když jsem to už slyšela, tak nevím. Táhne za krk, dokud nestojím na špičkách, a suše mi oznámí, že teď to pochopím. Nepřipadá mi to zpočátku tak hrozné. Když si stoupnu normálně, škrtím se jen lehce a na špičkách se dá stát, jenže ani jedna z poloh není úplně příjemná a nepohodlí je s přibývajícím časem čím dál větší. A tak polohy střídám, zatímco mi Jirka dává obě ruce za záda. Ruku mi vloží pod ramena a poskládá si ruce tak, že mám lokty i dlaně u sebe. Zkonstatuje, že na strappado rozsah mám, vezme si provaz a váže jeden stupínek žebříku za druhým. Trošku mě brní prsty, ale provaz je níž než radiální nerv, a protože mě brní všechny, věřím, že jde o pomalé odkrvení. Přesto se Jirky ptám, jestli je to v pořádku a normální a díky ujištění, že ano, si dovolím zase myslet na provaz kolem krku a jestli už bych si neměla zase stoupnout na špičky.

S každým dalším utažením ale začínám cítit tlak na bránici. Aniž bych měla provaz kolem hrudníku, krátí se mi dech, nadechnout se můžu čím dál hůř a zhluboka už to nejde vůbec. Podvědomě se zase zvedám na špičkách a snažím se ulevit krku, aby mi to pomohlo, jenže to vůbec nepomáhá a já zděšeně vzdychnu, že nemůžu moc dýchat. Jirka mi oznámí, že mám dýchat břichem a dál si rozvážně váže úvaz nad prsy, podobný takate kote. Za ten mě zajistí a povolí smyčku na krku. Snažím se nepanikařit, ale při každém třetím nadechnutí s hrůzou zalapám po dechu a začínám se do toho strachu propadat. A Jirka se dívá, jak se začínám námahou potit, jak se snažím opírat o úvaz nad prsy a zoufale se snažím víc nadechnout. Poodstoupí si, dívá se, fotí a vypráví, jak se strappado používalo jako mučící technika právě pro jeho schopnost omezit dýchání. Při letmém dotyku mých prstů na mém zadku zjistím, že už je nejen vůbec necítím, ale zároveň jsou úplně ledové. Děsí mě to, ale zároveň mi to umožňuje se úplně položit do úvazu, protože už žádnou bolest v rukách ani cítit nemůžu. Zato na zadku ucítím švihnutí biče a to leknutí, ostrá bolest, nemožnost pořádně dýchat a ani stát, mě roztřese, začnu kňourat, natahovat, ale rozplakat se nedokážu.

Jirka mě pomalu začne spouštět, skoro si dovolím povzdychnout úlevou. Přemýšlím, že kdyby teď přišel konec, bylo by mi to líto, ale na druhou stranu už nechci být dál v tom stresu, napětí, netuším, jak dlouho něco takového ještě vydržím. Klečím předkloněná, hlavu položenou na kolenou a snažím se uklidnit, že už můžu dýchat snáz než ve stoje. Jirka mi ale bere pravou nohu a ptá se, jestli už jsem měla tu čest s futumomem. Dech se mi hrůzou zrychlí a já šeptám, že nevím, jestli další změnu polohy a závěs unesu. Ale Jirka už mi nohu do futumoma uvazuje a utahuje tak silně, až začnu vzlykat bolestí. Když dováže, vezme do ruky bambusovou tyč a prudce mě s ní uhodí do rudého svalu vypouklého mezi provazy. Zatmí se mi před očima a udělá se mi na krátký moment špatně, dělá si srandu? Jirka si spokojeně dva proužky, které tak vznikly, prohlíží, pohladí mě, ujistí, že tohle překvapení už mi znovu neudělá a provaz od futumoma přehodí přes bambus. Visím za ruce i nohu jen kousíček nad zemí, hlavu opřenou o provazy za zády a snažím se prodýchat řezavou bolest v noze. Ale Jirka si mojí úlevové pozice hlavy všimne a úvaz za zády zdvihne tak, že se musím mírně předklonit, váhu přenést na nohu, a i tu začne zvedat, abych se snad náhodou nemohla opřít o druhou nohu, kterou mám pod sebou. Vzniklá bolest je naprosto nesnesitelná a já se slyším křičet, že už nemůžu, prosit o to, aby přestal, oči se mi naplní slzami a já mám obrovský strach, že se zblázním. Škubám sebou a Jirka mě okamžitě spouští dolů tak, aby mi ulevil, jenže než mě spustí, projede mnou ještě několikrát tak prudká bolest, že mě uvrhne do hysterického pláče hrůzou. Rozvazuje mi ruce, ve kterých se mi tak s krví rozlévá další bolest, ale zároveň i veliká úleva z toho, že je cítím, že šlo skutečně jen o odkrvení. Pořád brečím a do toho se do mě dá taková zima, že se mám dojem, že zmrznu. Drkotám zuby a Jirka přede mě položí deku. Nemůžu pořádně pohnout rukama, takže na deku jen zoufale koukám, což mu připadá mimořádně zábavné, ale nakonec jí přese mě přehodí a přinese mi lahev plnou teplé vody, okolo které se stočím jako dítě v břiše matky, zatímco mě pohladí a pochválí, jak jsem to zvládla. Rozvazuje mi nohu, ale to už nevnímám a jsem jen se svými otázkami, co mě vlastně rozbrečelo, jak se to stalo, jaká je mi zima a jak silný prožitek to celé bylo. Na mysl mi přijde i myšlenka, jestli nejsem šílená, když takové věci dělám, ale zároveň vím naprosto přesně, proč je dělám. Na tomhle vázání vlastně nebyl žádný vyloženě příjemný úvaz, do kterého bych se položila a užívala si pohodlí. Ale přesto ve mně Jirka svým přístupem vyvolal příjemné pocity a pláč na konci vázání byl skutečně oním slibovaným vyvrcholením. Z pláče hrůzou se přeměnil v pláč úlevou a radostí, že jsem to zvládla, že jsem prožila něco tak intenzivního, díky čemuž jsem zjistila něco o sobě a byla tak na sebe hrdá z toho, co dokážu zvládnout a jak silná dokážu být.

Sedím na gauči, Jirka chystá dýmku, teplá voda, deka i pořádné oblečení mi pomáhá se zbavit chladu, zhltám sladkou mandarinku a mně se přestanou klepat ruce (poučení – do tašky pro modelky si přibalit hroznový cukr). Oříšky do sebe házím skoro po hrstech a když mi Jirka přinese teplý čaj, konečně se vracím do normálního stavu. Povídáme si u dýmky, když se k nám připojí i jeho přítelkyně Štěpánka a zkonstatuje, že dle křiku a pláče měla nejspíš Jirkova 69. modelka intenzivní zážitek. Nakonec nás nechává ještě samotné a já si doznívám a budu ještě několik dalších dní.

Jirka se navíc, tak jak říkal, zajímá nejen přímo po session, ale i další dny a ptá se, jestli se stále cítím dobře, chválí si náš zážitek i to, jak umím dát najevo útrapy a i tyhle „drobnosti“ mě zalévají dalším pocitem štěstí. Je to na první pohled paradox. Tolik bolesti, a přitom tolik radosti. Nemáme to tak ale my BDSM-pozitivní tak nějak – podobně – všichni?

Koncem listopadu 2022 vydal Marc Lirian spolu s Wild Poppy, Whisper Ropes Lady, Krutým Severem a Siona Lyou článek o varovných signálech při hledání riggera na http://darkpress.cz/chci-ted-a-tady-svazat/. Nosila bych dříví do lesa, kdybych se pokoušela říct totéž. Ale chtěla bych k textu přivést i pozornost těch, které svazování neláká. Pravidla jsou totiž poplatná i těm, kteří holdují spanku nebo dalším BDSM ale i ne-BDSM praktikám (například tantrické masáže), kde prožitek řídí někdo další. Nedávalo by proto smysl, kdybych psala podobný typ článku. Zato mi dává smysl mluvit o tom, co se přihodilo mně, co to se mnou udělalo a jak to taky může dopadnout, když máte špatný odhad.

Já se odjakživa do všeho hrnu s nadšením a po hlavě. Vždycky jsem byla přesvědčená, že si na všechno musím přijít sama a že toho spoustu urvu jen samotnou svou energií a intenzitou. A ve spoustě životních situací to bylo ku prospěchu, protože přesně tenhle přístup mě často posouval dál. Na druhou stranu jsem díky témuž zažila spoustu nehezkého. Bylo proto jen otázkou času, kdy mě to potká v našem světě.

Každá z nás – modelek, subs, bottoms – jsme jiná. A pro mě osobně bylo hodně těžké přijmout a smířit se s tím, jak to mám já. Chtěla jsem zvládnout víc bolesti, chtěla jsem být schopná jít do zážitku a nepotřebovat k tomu věci okolo, vždyť by to přeci určitě šlo i bez aftercare. Chtěla jsem být silnější a nevnímat, že bylo něco špatně, protože „on se přeci snažil a já to určitě vnímám horší“. A taky jsem to všechno chtěla zvládnout sama a za každou zprávu, že se necítím dobře, jsem se styděla, a přitom jsem je potřebovala psát (díky všem, kteří mi byli podporou).

Bylo pro mě opravdu těžké si přiznat, že jsem citlivá křehule. Moje okolí mi to těžko bude věřit, vždyť jsem přece ta holka, co se tváří, že poradit nepotřebuje, a všechno si zařídí sama. Jenže ono to tak není. A nemít úžasného manžela, který moje slupky poctivě oloupal, byla bych na spoustu věcí sama. Lidé se mnou zacházejí s pocitem, že mě nic nezraní a že unesu daleko víc, než skutečně unesu. A mě to pak rozežírá zevnitř, protože jsem se sice naučila hroší kůži ukazovat, ale už jsem se nenaučila ji mít i uvnitř.

Je prostě nejvyšší čas říct nahlas, že konkrétně já potřebuju laskavější přístup. A že také nerada životem lidí jen proběhnu a zase zmizím. Mou vnitřní energii totiž nejvíc krmí, když cítím, že mám v životě druhé osoby svůj prostor, i když nepotřebuju, aby byl extra velký. A že to té osobě můžu vrátit zpět a věnovat jí na oplátku kus sebe.

S radostí se nechám nalámat do krkolomných pozic a budu plakat bolestí, ponížením, i fňukat frustrací. Je pro mě ale důležité, ba zásadní, abych mohla s druhou osobou mluvit po zážitku a probrat s ní(m) i to, co se nepovedlo (ideálně nejen v rámci aftercare, ale i s odstupem). Pokud se totiž něco nepovede a já to nemůžu říct, část mě to začne stravovat a já prožívám trápení nesrovnatelně větší oproti tomu, co se na session nepovedlo.

Jenže tohle jsem si původně opravdu nechtěla přiznat. Znamená to totiž, že se mi tím zmenšuje počet lidí, se kterými si můžu potenciálně hrát. A já jsem přeci začátečník. Nebudu se přeci vymezovat hned na začátku, abych snad nevypadala nevděčně. Jenže pokud to neuděláme, pokud si sami neuvědomíme, co nás sytí a co potřebujeme, budou nás hry spíš vyčerpávat a budou nám ubližovat.

Tolik jsem toužila po zážitcích a prožitcích, že jsem sama sebe chtěla překonat a byla schopná skousnout to, co bych jindy a jinde nedovolila. Byla jsem ochotná pro zážitek přehlížet varovné signály.

A nejvíc si nabila nos s tantra masérem, který se tantře nevěnuje na profesionální úrovni. Samotná masáž byla tak fascinující, že jsem toužila po dalším setkání a vklouzla do přátelství tak, jak to dělávám a jak mě to těší. A stejně jako si žába nevšimne, že je voda stále teplejší, tak jsem si já nevšimla, že je komunikace čím dál víc o něm, o jeho trápení a o tom, že jsem mu byla podporou. Byla jsem pro něj pevným bodem, když potřeboval, jenže jakmile se cítil lépe, přestal mě mít na zřeteli. Dokud zase s něčím nebojoval. Cítila jsem se užitečná a měla jsem radost z toho nového přátelství. Jenže o přátelství nešlo. Chtěl slyšet, že se mi to s ním líbí, chtěl vidět, že o něj mám lidský zájem, chtěl, dle jeho slov, pojistku, kdyby byla potřeba. A snad i proto naše poslední session začala jeho slovy „Uvidíme, co se dneska stane. Moje hranice znát nepotřebuješ, stačí, že já znám tvoje.“

Nepochybně jsou lidé, kterým jistá nejistota v tom, co zažijí, vyhovuje, ale mě stresuje, když není záměr aspoň ohraničený. Dovedl mě do stavu vzrušení podobnému subspace (stav ve kterém sub už nedokáže úplně říct „stop“, protože se ztratil v prožitku), vyžádal si, abych projevila plné odevzdání odpovědí na otázku, jestli po orgasmu toužím, a v ten moment mi sdělil, že hranici mezi intimní a sexuální interakcí překročit nechce. Proč se ale pak ptal mě? Kdybych jeho hranice znala předem, věděla bych, že půjde jen o vzrušující masáž. Jenže on mi své hranice předem sdělit nechtěl a já si myslela, že se ptá na souhlas, ne proto, aby mě mohl odmítnout. Strašně mě to ponížilo. To, že jsem se nedokázala kontrolovat. To, že jsem někomu důvěřovala a on tuhle důvěru zničil. To, že jsem se frustrací rozplakala. To, že jsem se nedokázala okamžitě sebrat a odejít.

Neměla jsem tušení, že něco takového udělá a rozhodně bych s něčím takovým nesouhlasila. A přitom stačilo tak málo… Říct mi, jaké má hranice. Chápat, jaké to v subspace je. Vědět, jaké zkušenosti mají různí dominanti nebo maséři.

Jenže jeho reakce byla snad ještě horší. Chtěla jsem při osobním setkání probrat, jak jsem se cítila a jak zraňující to bylo. A nechtěla jsem to celé hodit do koše. Ale sám potvrdil, že jsem byla jen nástroj pro chvíle, kdy se necítil dobře a můj pocit neskutečnosti doplnilo tvrzení, že subspace je údajně neschopnost ovládat se a kdyby věděl, že to nedokážu, nikdy by do session se mnou nešel. Na závěr mě poprosil, abych s ním svou zpětnou vazbu nesdílela a respektovala tím jeho hranice.

S každým dalším dnem mám dojem, že jsem to mohla vidět už včas. Vidět, jak často řešíme jeho starosti, neochotu jasně říct, kam on chce ještě zajít a posouvání jeho hranic v průběhu času tam a zpět. Chyba byla i to, že jsem se neřídila základní radou jak v článku od Marka a ostatních, ale i v dalších článcích a literatuře a pustila se do hry s někým, za kým není historie. Udělala jsem to poprvé a jsem vyléčená. Bylo to naposled.

Whisper Ropes Lady mi nedávno řekla, že každý člověk, který nám do života přijde, má své poslání, něco nám dá a něco vezme. A já si z téhle poslední zkušenosti nakonec beru to nejlepší. Jasnou představu, co potřebuju. Přála bych si, abychom k tomu došli bez takových zkušeností. Ale lze to?

A zažili jste vy něco špatného? Co to s vámi udělalo? A dokázali jste a potřebovali sdílet zpětnou vazbu?