DÍL DVACÁTÝ PRVNÍ – PO PŮL ROCE
Víc, než rok uplynul od chvíle, kdy jsem potkala pána z letiště. A víc, než rok uplynul od první návštěvy Atíku. Dva roky uplynuly od mého prvního mailu našemu párovému terapeutovi.
Hrála jsem si s Ardentem, sblížila se s Dianou, prožila session s Krutým Severem. Zažila pohlcující session s Marcem Lirianem, propadla stylu vázání Alive Ropes, ochutnala hravost vázání s Def, dopřála si bič s Kapitánem i Kapitánem, spřátelila se s Reb, hostila u nás s Honzou Reb i se Zvířátkem, Wild Poppy se Zartysem, prošla s Tondou jeho začátky vázání až do momentu, kdy se sice rozešly naše vázací cesty, ale přátelství zůstalo. Prožila intenzivní BDSM románek s Martinem a zažila jeho hořký konec. Navázala blízké přátelství s Laerd, které neleží jen ve vázání, stejně jako s Bí. A vedle toho poznala opravdu hodně lidí, se kterými se chci dál potkávat a poznávat. Poznala lidi, kteří mě inspirují a díky kterým se cítím být na správném místě. Díky, Aki a Kimi, Trillian, Evi, Jani a Jani, Nenu, Jirko, Stef, Joan, Kocoure, Marku, Hederko, Bitracku, Pavli W., Gin, Siki, Terez, Paieby, a díky i těm, které vídám méně, ale přesto je to s nimi fajn. Díky úžasným lektorům ze Subspace, váš přístup mě baví víc a víc.
Tenhle rok byl pro mě fascinující jízda a já rozkvetla, jako nikdy dřív. Našla jsem totiž skupinu lidí, ve které se cítím přirozeně, našla svoje místo. Celý život jsem takové místo hledala. V normální světě jsem vždycky byla „tak trochu divná“. Během toho roku se moje BDSM přesunulo z opatrných krůčků, smrtelně sebevražednýho přístupu zkusit všechno, identity postavené na BDSM, BDSM vztahu se všemi svými toxicitami, až po stav, ve kterém jsem dneska, kdy je komunita BDSM běžnou součástí mého života a samotné BDSM aktivity oblíbeným hobby s přáteli (a v přátelské rovině) a zároveň mám radost z rozvíjejícího se normálního vztahu s BDSM prvky pro zpestření intimních her.
A to všechno jsem si mohla dovolit, protože při mně stojí Honza. Nepsala jsem půl roku, protože jsem nenašla uspokojení v intenzivním psaní bez odezvy. Nepsala jsem, protože můj poslední půlrok byl tak turbulentní, že jsem o tom nechtěla psát a nepsala jsem půl roku, protože jsem si chtěla dát čas, abych pochopila, co se mi v životě děje a kam to směřuje.
Ale teď jsem připravená. Připravená veřejně říct, že můj manžel, člověk, se kterým jsme tenhle blog založili, je mým nejbližším přítelem. V párovém smyslu slova jsem se rozešli. Dospěli k tomu, že náš vztah jako páru se vyčerpal, získali jsme z něj maximum a dál jako pár pokračovat nedokážeme. Ale díky terapii a díky vstřícnosti a práci na obou stranách jsme ho přetavili v něco, co oběma chybí. V opravdovou rodinu, která projevuje zájem, neromantickou lásku, péči, pochopení pro svoje slabiny a přátelství s pivem a legrací. Nejednou jsem čelila nepochopení a snaze okolí mi vysvětlit, že takhle bychom to po rozchodu mít neměli, že takhle přece vztahy nekončí.
Lidé se na můj nový vztah dívají leckdy skepticky s pocitem, že když svého manžela nechci ze života vyškrtnout a pořád jsme si blízcí, nemůžu přeci milovat někoho jiného. Ale já zjistila, že nejsem polyamorní. A že jsem dokonce monogamní svým jádrovým založením. A zcela obyčejně toužím po milující rodině. Mám svou rodinu a nepochybuji o tom, že mě mají rádi. Ale moje rodina funguje jinak, než to potřebuji já a Honza je mou šancí na takovou rodinu, jakou popisují jiní lidé.
Letošní rok pro mě byl významný i jinak v mém osobním životě a pokud vše dobře dopadne, budu na něj vzpomínat jako na jeden z těch nejlepších. Končí mi náročné studium, čelila jsem složitostem ve vztazích v práci a snad je zvládla a rozpadalo se nám sice manželství, ale způsobem, který mě vlastně těší. A mým cílem je říct, že tohle všechno jde zvládnout, když máte vedle sebe skvělé partnery. S mužem jsme chodili skoro dva roky na párovou terapii a bylo obrovské štěstí, že jsem vždycky měla tendence řešit problémy otevřeně a včas, a hlavně že on vždycky naslouchal a byl ochotný o všem mluvit. Byly to hodiny náročných diskuzí, ale potkaly se dvě osoby, které zajímal daleko víc cíl (dohoda, shoda), než jednotlivosti, křivdičky i křivdy a prosadit si tu svou jedinou pravdu. Oba jsme v životě velmi dominantní a sebeprosazující, ale v tomhle případě jsme zvolili cíl společný. Bolelo to, nebudu lhát. Přijmout manželův nový vztah pro mě bylo hodně těžké a některé hádky kolem toho nebyly něčím, na co budeme rádi vzpomínat (naštěstí já si stejně houby pamatuju, což beru jako velkou výhodu pro celý náš projekt „přátelé“). Muž bral moje vztahy s daleko větším nadhledem a jeho velkorysost je něčím, co budu obdivovat ještě dlouho. On sám říká, že si nejvíc cení mojí schopnosti být objektivní a přes naše potíže dávat najevo vřelost a starost.
Podařilo se nám na sobě nehledat chyby a nehledat viníka. Nikdy jsme o sobě nemluvili před ostatními ošklivě a nikdy jsme ani tu potřebu neměli. Nikdy jsme neměli potřebu s ostatními hledat to, co ten druhý dělá špatně a říct, že je to chyba výhradně jedné strany. Prostě jsme nikdy neměli pocit, že by ten druhý udělal něco vyloženě špatně. Oba jsme udělali spoustu chyb a ty jsme si sdělili. A víme o nich. Ale všechny ty chyby bychom nejspíš za stejných podmínek zase zopakovali. Ale nikdy jsme se nepodvedli, ať už fyzicky nebo na jiné úrovni.
Tohle všechno je tak obrovsky cenné, že si to nemůžeme nechat vzít. Je to totiž o tom, že máme v životě stejné hodnoty.
A se stejným zápalem prožíváme naše současné romantické vztahy. Jsou jiné. Naši partneři jsou jiní, než jsme byli my, prožíváme s nimi jiné rozměry vztahu. Samotné vztahy jsou jiné, protože my sami už máme o hodně víc zkušeností, spoustu slepých uliček jsme zkusili a moc dobře víme, jak dokážeme fungovat. Naše vztahy jsou jiné, protože víme, kam nás náš přístup dokáže dovést a chceme si to přenést do nových vztahů. Můj muž ví, že hladovou partnerku je třeba nakrmit a teprve potom s ní mluvit. Já vím, že nemám brát vážně pocity, které mám hladová. Zásadní je pro mě moje přerámování úzkostí. Celé roky mě úzkosti trápí, protože mě děsí ztráta blízkého člověka. Ale díky Honzovi jsem zjistila, že koncem vztahu nemusím o blízkého člověka přijít. To dost zásadně snížilo můj výskyt úzkostí, což je lepší terapie než všechny, které jsem měla tu čest podstoupit.
Přišel čas na novou etapu našeho života. A o téhle etapě asi nebudu mít takovou potřebu psát, protože je vlastně z vnějšího pohledu trochu nudná. Jsem ve spokojeném vztahu, na kterém není z pohledu BDSM nic zásadně inspirativního (doporučuju radši Sunstone nebo Šimrání nebo navštívit Atík) a číst podobný texty, jak se někdo rozešel po dobrým, je vlastně hrozná nuda.
Ale moc ráda budu v kontaktu a všem, kterým dlužím odpověď jí pošlu v nejbližších dnech, doteď jsem pracovala na svém studiu.
S partnerem nás určitě potkáte na různých workshopech, mě samotnou pak na různých dalších akcích. Ale moje veřejná cesta poznávání je (na nějakou dobu?) pryč. Věci, které děláme s přítelem za zavřenými dveřmi, jsou jen naše, a i když by se o nich dalo psát, náboj jim dodává i to, že jsou jen naše. Těším se, jak budu dál vázat s lidmi, se kterými se protkaly naše společné potřeby a že i když moje cesta k BDSM začala jako touha po intimitě sexuální, přetransferovala se postupně v intimitu přátelskou a v intenzivní prožitky, které mi přináší jiné, nesexuální, potěšení. Těším se, jak se dál budou rozvíjet přátelství s lidmi, kteří jsou úžasně otevření a těším se, až budete vy mně vyprávět, co jste zažili a baví vás! Neváhejte mě prosím kontaktovat ohledně jakýchkoliv otázek. Je to radost.
Můžete mě ale sledovat na IG pod @alca_lab.