Blog

Je mi Ester trochu líto, jsem tak zvyklá v autě jezdit sama, že když se mi podařilo vozidlo nacpat do sotva odpovídající mezery mezi dvěma auty, zjistily jsme, že bude vystupovat přímo do čerstvě ostřihaného křoviska. Trochu jí to načechralo peříčka, ale protože je moje nejlepší kamarádka zvědavá, musí něco překonat. Pořád laškuje s BDSM světem a neví, jestli se zvrhnout chce nebo ne, proto jsme se domluvily, že k Markovi zajdeme spolu. Musím říct, že vidět první vázání zrovna u Marka, který umí nasadit krásný sadistický výraz a se mnou, která se ráda projevuje i hlasově, nebyl možná lehký začátek.

Marek nás vítá a rovnou dává vařit čaj. Tak jako když jsme se potkali u něj poprvé, když vázal Poppy, si vybírám jahodový a Ester hledá zelený. Před první session, která proběhla krátce po setkání se Severem (9. díl), jsme si s Markem vyjasňovali naše hranice i přístup, takže tentokrát už nemusíme. Vím, že k Markovi si jdu do provazů pro jeho hru s bolestí. Naštěstí Marek a Ester toho mají v civilním životě dost společného, takže i když se ještě osobně neznali, vine se diskuze plynule a čas letí. Jako vážně, čas letí, lidi, a já už moc chci trpět! Asi je to na mně poznat, a tak mě Marek posílá se převléct. Od minule už vím, že nemám mít podprsenku s kosticemi, pro bezpečnost nás obou, a tak volím růžovo-fialové body, je ale hodně průhledné a já se stydím. Je fakt složité být stydlivý exhibicionista, to vám tedy řeknu! Raději na sebe beru ještě šaty a vracím se do obývacího pokoje. Marek si už chystá hudbu a provazy a já jsem zase automaticky submisivní, jen co je vidím.

Ptám se Marka, jestli si by mě raději vázal v šatech nebo bez, chvíli se rozmýšlí, ale pak mi je rozhodně rozepne a nechá spadnout na zem. Tak jo, session právě začíná. Myslím na Ester a říkám si, jaké to pro ni asi musí být. Vím, že se jí ženská těla líbí, takže s tím by problém mít neměla, ale není to, co se teď odehrává, příliš intimní? Dívá se, jak mi Marek svlékl šaty a teď mě objímá. Není to trochu jako být v soft pornofilmu jako divák? Mně není nepříjemné, že tam je, ale bojím se, aby jí nebylo nepříjemné tam být. Ale všechny informace před touhle návštěvou dostala a stejně chtěla jít. Tak při nejhorším aspoň bude vědět, že to nechce opakovat. Uvidíme.

Marek mi svazuje ruce před sebe a provazy okolo paží utáhne, snad abych se nebránila. Důrazným tlakem na rameno mě donutí si sednout, zatímco mě jistí a za úvaz mě přiváže k bambusu, který visí pod stropem. Tenhle výraz poznávám. Výraz kočkovité šelmy, která se chystá si pohrát se svou kořistí. A že to nebude přátelská hra, o tom svědčí Markovy zatnuté zuby a trochu nahrbená ramena, jen po mně skočit. Sedím v tureckém sedu a Marek si přede mě a na mě klekne. Kolenem na moje stehno a svou váhu na něj přenáší. Blaženě se dívá, jak trpí, myška. A myška na něj upírá škemravý pohled, že to bolí. Ještě přidá váhu a pohladí mě po vlasech, rukou přejíždí přes moje ucho až ke krku.

Ach ten můj citlivý krk, pomáhá mi, protože na tenhle dotek se tělo upíná radši. A Marek to vnímá, chytí provaz a obtočí mi ho okolo krku několikrát a za konce zatáhne. Ale asi to škrtí málo, zdá se mu, a chytí mě pod krkem ještě rukou. Přestávám se na něj dívat a cítím mravenčení v čele a tlak na oči zevnitř, opojný klid, což je omamné a děsivé. Když se začnu uvolňovat, stisk povolí, i když provazy nechává na místě. Pomyslím na Ester, že musí být zděšená. Po očku bych se podívala, ale nechci to vědět. Chci si představovat, že to je pro ni příjemná kratochvíle. Raději se zadívám na Marka a v jeho výrazu jde jasně číst, že chce, abych si stoupla. A i kdybych to nepochopila, tlak provazů na úvaz, kterým mě zvedá, je všeříkající. Stojím proti němu, zatímco mi provazy protahuje skrz onen hrudní úvaz a dává si záležet, abych cítila každý pohyb. Když pak za jeden provaz prudce trhne, vykřiknu, protože cítím, že to bude hodně bolet a jsem opravdu překvapená, když se ukazuje, že nebolelo. Marek si hraje.

Přesouvá se mi k levé noze a kolem stehna mi omotá další z provazů a já tuším, že tohle nebude dobrý. Okolo nohy mám provaz jen na jednu otočku, takže dva pruhy, a za ty mi nohu zvedá do výšky. Připevní mi jí k bambusu, čímž se mu uvolní ruka a tou mi začne do stehna zarývat nehty. Balancuju na jedné noze, kývu se do stran jak osika, a zatímco stehno bolí jako čert, Marek si mě v klidu škrábe. A mně je jasný, že to rozhodně je teprve začátek.

Marek trpělivě čeká, až mě ta jedna noha pořádně neudrží, já se zakloním a do polozávěsu se trochu víc položím. Ale nemusí čekat dlouho. Bolí to, ruce mě brní, byť mě uklidňuje, že od poškození nervů to není, cit v prstech si totiž kontroluji s krátkými přestávkami pořád dokola, i když se Marek pravidelně ptá. Šíleně to bolí, a i když jsem nechtěla, začnu naříkat a zrychleně dýchat. Všechno kromě nás dvou zmizí já přemýšlím, jak bolest prodýchat. I když cítím, že když povolím, je to lepší, stejně se tomu pořád bráním, svaly zatínám, čímž se vyčerpávám a víc a víc povoluji. Ale nejde to. Nejde se uvolnit úplně a cítím Marka, jak mi váže provazy kolem břicha. Přichází úleva, že mě zajistí ještě za další bod.

Jak já jsem naivní, žádný další bod pro úlevu nebude. Marek totiž pokračuje s provazem k pravé noze a zatáhne. Noha se mi odlepí od země a já visím.

Poprvé visím! Tělem mi projede další vlna bolesti, ale zároveň cítím něco nového. Úvaz kolem břicha je mi opravdu hodně příjemný. Připadá mi to absurdní. To břicho, které tolik schovávám, tak tomu se líbí závěsy nejvíc? I dál jsem Markova hračka a on si se mnou houpe, vzduch kolem mě povlává a já se snažím to všechno nové zpracovat. Tady už nemá smysl napínat svaly, a tak si ležím a hovím. Tělo si zvyklo, pořád to sice bolí, ale už ne tak, abych z toho toužila utéct.

Cítím na vlasech provaz a je to příjemné až do chvíle, kdy mi Marek zatlačí na pravou nohu, snad pro tu radost z mého dalšího bolestného kňourání. Nohu mi k vlasům přiváže a já teď ležím ještě víc prohnutá, ale začíná mě opravdu hodně bolet krk. Tohle není příjemná bolest, tahle bolest mě znervózňuje a stresuje představa toho, jak pak zvednu hlavu. Nedokážu to ale říct. Pořád doufám, že si to prodýchám, že se to poddá, ale nelepší se to.

Marek asi tuší, že něco není v pořádku a pečlivě mou pozici mění, uvolní mi vlasy a už to samotné pomáhá. Myslím, že jsem dneska dosáhla svého maxima a pozvolné uvolňování mých nohou vítám s blaženou úlevou. Marek mě postaví na zem, za hrudní úvaz stále jištěná, ale nejsem vůbec schopná udržet rovnováhu. Zcela odevzdaně mu padám do náručí, v kterém mě dál drží, dokud mě od bambusu neuvolní a spolu neklesneme pomalu k zemi. Jistí mě při každém kroku a já jsem unešená z toho, jak díky tomu můžu odejít do svého prožitku. Postupně z mého těla zmizí všechny provazy a já mám dojem, jako kdyby spolu s tím odpochodovaly moje poslední mozkové buňky.

Kdyby to bylo možné, tak hmatatelně cítím, jak se mi inteligence smrskla na polovinu a jsem ráda, že zatím těsním a nepouštím slinu. Marek mě objímá, já mu děkuju za úžasný zážitek, jsem k němu přitulená, sjetá hormony a s debilním výrazem koukám na Ester a doufám, že mě nezavrhne, když mě v tomhle stavu uvidí.

Marek s Ester se baví a já docela dlouho nezvládám nic víc, než je sledovat a sem tam kývnout. Postupně už mi ale začíná už mi být přeci jen trochu divné, jak jsem k Markovi natulená a proto se přesunu o kousek dál a za nějakou chvíli dokonce dokážeme všichni tři jít připravit ještě jeden šálek čaje. Pro každého!

Ještě si dlouho povídáme o všem možném, ale nakonec se s Ester zvedáme a vyrážíme za Honzou na večeři. V autě jí celá napjatá vyslýchám, jak to zvládala a jaké to pro ni bylo. Jedno je jasné, nic podobného jako já by zažít nechtěla, ale to jsme tušily už před tím. Vypadá to ale, že ani další riggerka z ní nebude. Což nevadí, mám hlavně radost, že jí svět BDSM pořád dál zajímá a těším se, až ji někam zase budu moct vzít. Kéž by takových vanilek bylo na světě mnohem víc a naše světy se mohly inspirovat navzájem.

Je příšerná zima. Vyrazila jsem si v lodičkách, šatech a kožené bundě do Atíku a když zalezlo slunce, ochladilo se, jako by to Slunce spíš vyhaslo. Za ten kousek od metra jsem promrzlá tak, že mám dokonce chuť na čaj, což je u mě, milovnice studeného točeného, co říct. Krutý Sever už na mě čeká. Jeho přístup k vázání se mi líbil od našeho prvního setkání v Atíku. Dávalo mi proto smysl se ho jednou, po pár drincích na kuráž, zeptat, zda by byl ochotný vázat i se mnou. Všimla jsem si, že nemá problém vázat s většími modelkami a protože nemám 50 kg, doufala jsem, že by mohl souhlasit. Loni na podzim jsem totiž se svou váhou dosáhla svého dosavadního maxima a sáhla si na pro mě těžko zpracovatelnou velikost 42. Trápilo mě to a postupně hledala cestu, jak se dostat z BMI – mírná nadváha, do BMI – ideální váha. A protože jsem nikdy nezažila (přísahám) vyplavení endorfinů po cvičení a při nordic walkingu jsem si dokázala způsobit únavovou zlomeninu (ano, jde to) a ještě jsem opravdu velký milovník dobrého jídla, šlo to pomalu. Tohle pomalé ubývání na objemu spolu s komentářem jedné osoby, že má raději drobnější ženy mě tak dovedlo k přesvědčení, že jsem plus size modelka. Hodně jsme o tom se Severem, a nejen s ním, diskutovali a komunitou pak i paralelně proběhlo několik zkazek o tom, že nechtějí všichni vázat jen modelky, které jde uzvednout jednou rukou. Snad to aspoň některé ženě pomohlo.

Mně ale moje vlastní zvětšování nepřímou úměrou zmenšovalo sebevědomí a hlavně sebejistotu, že jsem atraktivní. A přitom jsem si tak moc přála být pro muže žádoucí. Nedávno jsem větší věci vyhazovala, abych do nich neměla příležitost zase dorůst a když se zpětně dívám na vyhozené věci, nebyl problém jen to, že jsem kupovala větší velikosti, ale i to, že jsem si kupovala věci čím dál volnější, až se z nich postupně vytratila ženskost. A proto jsem tehdy Severovi dala zatraceně náročnou zakázku. Vybudovat session tak, abych se cítila jako žena, o kterou někdo stojí. Abych pro něj byla nejen objekt do provazů, abych nebyla jen jedna z mnoha (i když je mi jedno, kolik nás váže), ale někdo, s kým opravdu touží vázat.

Tenhle díl píšu s opravdu podstatným odstupem, protože až po skoro dvou měsících umím přesně říct, co se nám tehdy nepovedlo. Šla jsem za ním (aniž bych si toho byla sama vědoma) s tématem, které bych nečekala, že se vyřeší ani po půl roce terapií s psychoterapeutem a myslela si, že jedno vázání to celé změní. Sever na druhou stranu pochopil, že si za ním jdu pro své poprvé v provazech, protože váže a pracuje s emocemi. Tak zásadní rozdíl v záměru pak vysvětluje to, co se mi odehrávalo v hlavě po našem vázání.

Sešli jsme se tedy těsně před kecacím čtvrtkem v Atíku, trochu si dopřáli povídání víceméně o ničem, ohřáli se nápoji a vyrazili do prvního patra, do jedné z těch místností, které mě při první návštěvě tak děsily a lákaly zároveň. Sever nastavil ručičku na „nerušit“ a já si skočila na toaletu. Když jsem se vrátila zpátky, Sever ještě poslouchal hlasovku jedné z modelek a já se jala připravovat. Mám si nechat šaty? Nebo ne? Chtěla bych si je svléknout, ale nebude mu to vadit? Nebudu ho pohoršovat? Sever mi říká, že jemu je to jedno a já slyším, že ho moje nahé tělo v prádle nezajímá, zatímco on říká, že vázání ho baví s oblečením i bez a je na modelce, jak se cítí příjemněji. Svlékám se tedy do podprsenky, kalhotek a vzorovaných punčocháčů a nevím, jakou zaujmout pozici. Sedám si tedy a čekám. Je to zajímavé. Jako by provazy ve mně okamžitě spouštěly submisivitu. Sever pouští hudbu a pomalu se ke mně naklání.

Rozhoduju se, že trochu rozpačitý začátek pustím z hlavy a soustředím se jen na něj a provazy. Jeho doteky jsou něžné, svazuje mi ruce k sobě a připevní k tělu. Nebolí to, ale ten dotek je silnější než ty mazlivé rukou. Najednou cítím jeho tělo za sebou, dotýká se mých zad a dýchá mi na krk, což ve mně vyvolává okamžité vzrušení, je fascinující, jak nám naše erotogenní zóny odebírají schopnost kontroly těla. Jako bych najednou měla místo páteře rosol a padám mu do náručí. Obmotává mě provazy, nehty na rukou zatíná do mých paží a škrábavě po nich sjíždí dolů, bolí to, ale v mém vzrušení to jen prožitek prohlubuje. Stále za mými zády se přesouvá k vázání mých nohou a velmi brzy, po zjištění, že stehna jsou s provazy spokojená, se rozhodne mučit moje holeně. Už mám skoro pocit, že je to jen další příjemný pocit, když za provaz silně zatáhne a na svou dlaň namotá takový kus provazu, že se mi zbytek zakousne přímo do holeně tak moc, až vykřiknu bolestí. Chvíli tak vydrží a čeká, jestli si zvyknu a já si zvykám. Prvotní šok je pryč, bolest sice zůstává, ale už není tak ohrožující, spíš jako by se tělo ptalo, jestli tohle je teď nová norma. Sever provaz pomalu povolí, což bolí snad o něco víc než předtím ono utažení. Nechává mě ve zbývajícím pohodlném úvazu a pokládá na záda, zatímco se soustředí na moje dýchání. Jsem v naprosto podivném rauši a toužím, aby to nikdy neskončilo. I když se mě nedotýká, cítím, jak se nad mým tělem pohybuje ruka, zvedá se a klesá podle mého dechu a já jsem jenom tady a teď. Vzrušená, uvolněná, poddajná a připravená na všechna jeho přání.

A proto jsem strašně zmatená, když session najednou končí, otevírám oči, hlavu mám vedle jeho nohou a zoufale cítím, že dál už nic nebude. Melu nějaký nesmysly, jaký z člověka padají po fakt skvělým sexu, ale cítím se v tom sama. Nerozumím tomu, co se právě dělo, ale zároveň nemám pocit, jako bych o tom mohla mluvit. Možná mylně, možná pravdivě ze Severa cítím, že je čas se zase poskládat a vyrazit do Atíku dolů. Bere do ruky telefon, přepíná písničku a já se trochu poníženě zvedám a oblékám si šaty.

Už když jdu dolů, tuším průšvih, který mi to v hlavě nadělá, ale nemám odvahu něco říct. Nedej bože se ptát, co to bylo za pocity a nevděčně zjišťovat, proč to tak skončilo. Dole se potkám s Barnabym a mým manželem a chvíli mám dojem, že to zvládnu. Ale je mi vlastně dost nedobře. Sever mě žádá o to, abych mu poslala feedback, až se na to budu cítit, což mu slibuji a řeším svou nejistotu tlacháním a drinkem. O den později, když je mi čím dál hůř, se vrhnu do psaní sáhodlouhé zprávy o tom, jak se cítím a jak na mě co působilo. Ale zůstávám bez odpovědi a snažím se sama sebe přesvědčit, že je to tím, že je pátek poledne, Sever je v práci a máme každý svůj život. Ale vůbec mi to mlčení nepomáhá. Potřebovala bych jeho odpověď hned. Připadám si jako hysterka, ale hlavou se mi pořád honí, co se to sakra stalo a proč je mi z toho takhle.

Zkouším se nejdřív nenápadně zeptat dvou spřátelených zkušených žen, jak dlouho tak trvá, než se rigger ozve v případě, že feedback není úplně pozitivní, ale není zas tak těžké ze mě dostat, co mě trápí. Obě mi dávají svou maximální podporu a já bych jim tímto chtěla složit fakt hlubokou poklonu. Aniž bychom se nějak osobněji znaly, byly ochotné mi věnovat svůj opravdu drahý čas a tahat z řiti cizí nenažranou modelínu. Ale poděkování patří také Markovi (Marc Lirian) díky kterému jsem měla možnost zažít své druhé poprvé tak, že jsem z něj odcházela šťastná jak měsíček na hnoji, zamilovaná do provazů a moc se těším, až se příště budu věnovat tomu, jak si mě Marek pohoupal.

Přiznám se, že původně jsem o negativních zkušenostech nechtěla psát. A pokud ano, tak striktně anonymně, protože velmi často to není o tom, že mi to ten člověk udělal schválně, ale je to tím, že jsme se nepochopili. Ale tady jsem se rozhodla udělat výjimku. A to proto, že je to jednak se Severovým souhlasem, ale hlavně proto, že je to naprosto ukázkový příklad toho, když si obě strany nevyjasní záměr, ale i toho, jak se nepříjemný pocit může v rámci hodin zvrhnout do ošklivého propadu a je třeba na to být připravený. Kdyby tenhle díl měl pomoci byť jen jediné osobě, tak ho za to stálo sepsat.

Tenhle příběh ale nakonec má svůj dobrý konec. Sever se v sobotu večer ozval. Můj feedback nechtěl odbýt krátkou zprávou a nemohl vědět, že pro mě by byla lepší krátká zpráva hned, než komplexnější odpověď den a půl po mém feedbacku. Já se zase nechtěla vnucovat a nemohla vědět, že bych měla napsat, že potřebuji odpověď, byť krátkou, hned. Někdy by nám všem možná mohlo pomoci, kdybychom nejenom uměli říct, ale také měli odvahu říct co potřebujeme. Severova reakce na mě nakonec udělala velký dojem. Nejsem zvyklá, aby lidé dokázali tak dobře přijmout feedback a místo obhajování se nabídli konstruktivní řešení a pochopení. Zkusíme to prostě příště jinak, v klidu, soukromí a budeme totiž o záměru mluvit, ne si jen posílat zprávy. Protože i když psaní miluju, nemusí druhá strana vždycky pochopit, co chci říct já.

Tiše (nahlas) doufám, že se mi v sedmém dílu podařilo dobře popsat, jak může být taková session (hraní, akčnění) žhavá, a to bez ohledu na to, jestli dojde k tomu, co je většinou společnosti považované za sex (vše od líbání, včetně, dál). Taková session je velmi intimní a může v člověku spouštět spoustu emocí, ať už z toho prožitku samotného nebo z toho s kým probíhá. Umím si docela dobře představit, že tak silné zážitky mohou vést k zamilovanosti a sama jsem zažila touhu co nejdřív prožít něco dalšího. Nemluvě o tom, že rezonuji s názorem jednoho mého kamaráda, že i bez intimností to prostě dělá člověku „dobře na spodek“.

A tak občas dostávám otázky, jak to řešíme a vnímáme my. Tenhle díl tedy nebude asi tak napínavý, jako (doufám) byly a budou další, ale je to podle mého důležitá otázka a dává mi smysl se jí věnovat.

No jasně, že žárlíme. Bylo by asi divné, kdybychom nežárlili vůbec. Na začátku jsme proto řešili, jak postupovat a první nápad bylo jít na to krok za krokem, říct si o tom a zastavit to ve chvíli, kdy by to bylo tomu druhému nepříjemné. Otevřeli jsme si proto oba dva profily na Tinderu (vždycky jsem si chtěla tu appku vyzkoušet, ale do téhle chvíle mi to přišlo nevhodné, nikdy jsem nechtěla Honzovi cokoliv dělat za zády) a pustili se do swajpování. Oba dva jsme časem poznali pár celkem zajímavých lidí. Já sice měla víc „lajků“, ale většina komunikací měla dost jepičí život i u těch, kterým vůbec stálo za to odpovědět. Muž jich měl méně, ale zato s jednou ženou byl v kontaktu poměrně dlouho. A kdyby mu pořád nevysvětlovala, že nám to nemůže v otevřeném vztahu vyjít, věřím, že by v kontaktu mohli být dodnes. Na ní jsem nežárlila, i když je kočka. Bylo totiž jasné, že z dlouhodobého hlediska by se s mužem sežrali. Co mi ale vadilo byl její majetnický přístup k mému muži. Dost dramaticky mu vynadala za to, že mi řekl, že jsou v kontaktu (přestože věděla, že taková je naše domluva – říkat si o všem) a pak ještě za několik dalších věcí. A to ještě dřív, než se vůbec potkali na večeři. Tinder nám tak umožnil poznávat, jestli nám vadí, že si píšeme s někým jiným a jak snášíme, když jdeme s někým jiným na kávu nebo na drink. Ale i to, jaký typ člověka jsme ochotní si pustit „do vztahu“.

Jak už víte, u káv a psaní nezůstalo, ani u jednoho z nás. Nicméně první fyzický kontakt s jinou ženou měl muž až celkem nedávno. Využili jsme toho, že jsem měla v plánu pracovní večeři a náš domov tak zůstal k dispozici pro provazy, Honzu a milou mladou paní, říkejme jí třeba Lenka, kterou jsme spolu poznali při jedné příležitosti v Atíku. Když jsem se pak vracela z večeře, akorát jsme se potkali v autech, když muž Lenku odvážel k domovu. Zamávali jsme si, já dorazila domů, kde voněl Lenčin příjemný parfém (doprčic, musím se jí zeptat, jaký používá), ale byl to cizí parfém. Otevřela jsem všechna okna, seškrábala vosk ze svíčky z dlaždic, v hlavě se mi rojily představy, co se asi dělo, sedla jsem si na gauč a vůbec jsem netušila, co si o tom mám myslet. Vadí mi to? A mám vůbec právo, aby mi to vadilo? Honza přece musel úplně stejně cítit Ardenta a nic víc než to, co jsem popisovala s Ardentem, se nedělo ani mezi nimi.

Po nějaké době Honza dorazil a pustili jsme se do diskuze. Věděl přesně, co se mi právě honí hlavou a zkušeně mi sdělil (protože od mé session už uplynula nějaká doba i nějaké další akce – okénko pro reklamu na další díly), že se to časem otupí a nejspíš přijdu na to, že mi to vlastně moc nevadí. Tehdy jsem mu věřila a během naší dovolené, kdy jsme měli spoustu času mluvit jsem asi zjistila proč. Je to jen moje vlastní teorie, nemám ani terapeutický výcvik, takže to není ničím podložené, ale myslím si, že je to tím, že sdílením fyzické intimity s jinými lidmi netrpí naše intimita vztahová. Je nám spolu skvěle jako páru, opravdu hodně spolu mluvíme, máme stejné životní hodnoty, máme rádi stejný styl života, dokonce se shodneme i na typu dovolené a často se spolu smějeme. A umíme si dát najevo, že se máme rádi. Muž ví, že jsem si užila třeba svazování s někým jiným, možná dokonce víc než s ním, ale ví, že jeho miluju, a stejně to platí naopak. Nechtěla bych, aby tohle prožíval s někým jiným, ale že mu někdo činí potěšení tak, jak to já neumím a na čem náš vztah nestojí, s tím nemusím bojovat tolik. Prvotní myšlenka samozřejmě je žárlivost, protože naše společnost žije v tom, že nám má jeden partner dát všechno, díky čemuž se všichni (nebo aspoň my perfekcionisté) dostáváme pod obrovský tlak, že musíme dělat vše, i to, co nás netěší, pro blaho vztahu. A když pak je někdo nevěrný, třeba proto, že vidí, že partnera ta která praktika zas tak moc nebaví, bereme to jako naše ponížení. Že naše snaha být pro toho druhého perfektní nestačila. Úplně jinak to ale cítím, pokud to můžu otevřeně komunikovat a rozumím tomu, proč si hledáme to nebo ono jinde.

Ale to, že si tyhle věci přejeme a jsme rádi, když ten druhý zažívá to, co potřebuje, neznamená, že se na to chceme dívat. Muž nechce být u mého hraní s kýmkoliv jiným a já to mám stejně, i kdyby to bylo sebenevinnější. Nechci přímo vidět jeho blažený výraz způsobený někým jiným a vadilo by mi, kdyby se on chtěl dívat na mě. Pořád bych měla v hlavě myšlenku, že mu to může ubližovat (i kdyby mi tisíckrát říkal, že ne) a držela se zpátky tak, jako při lekci spanku, kterou nás vyučoval Ardent (4. díl) nebo jako jsem na něj myslela, když mi Sever ukazoval, o čem shibari taky může být (5. díl). Nicméně v situaci, kdy si chceme hrát bez toho druhého, je důvěra, že děláme skutečně to, na čem jsme se domluvili, hrozně důležitá. Tím, že jsme šli krok za krokem, jsme měli možnost postupně hranice posouvat, ale nejsem si sama za sebe úplně jistá, jestli jde hranice nastavit trvale a neměnně. A kdo někdy skutečně zažil extrémní vzrušení nebo/i subspace/domspace, tak tuší, že pokud tomu propadnou oba, může to být skoro nemožné zastavit. Jak se vyrovnat s takovou situací? Není pak lepší s partnerem zkusit vykomunikovat posunutí hranic s předstihem?

Znám pár párů s otevřeným vztahem a každý z nás to má trošku jinak. Někdo chce zažívat podobné věci i s jinými lidmi, někdo naopak dělá mimo vztah jen to, co doma nemůže, někdo má třeba vyšší apetit než ten druhý a všechno jsou to validní důvody. Pro mě vždycky byla nevěra symbol konce vztahu, ale ta tajená. Tady to tak necítím. Ne že bych muži vyprávěla všechny detaily, ale líbí se mi, že mu o tom, co se dělo, můžu říct a nemusím to mít jako tajemství. Já totiž tajemství hrozně těžko nesu. Asi bych raději byla monogamní než být tajně nevěrná. Ale naštěstí nemusím. Slyšela jsem ale od jiných, že by něco intimního s nikým kromě partnera mít nemohli, protože by to pro ně byla neúcta, že by to mohli udělat jen v případě, že už by o partnera nestáli(y). Ale to je jejich pohled na věc, a tak jako já respektuji jejich volbu, přála bych si, aby oni respektovali tu naší a nesnažili se nás přesvědčit, že to my děláme špatně nebo že to mezi námi špatně skončí. Jako kdyby to mezi monogamními vztahy nikdy špatně nekončilo…

Moc bych si přála tímhle dílem ukázat, že lze být šťastný i v případě, že to doma člověk nemá nastavené tak, jako většina. Monogamie není úplně pro každého a není nad to, když váš partner chápe, že to není nic osobního a že naopak liberálním přístupem jako pár můžeme získat daleko víc, než když se budeme obětovat ve jménu počestnosti a toho, co by si přáli ostatní. Ale i naopak – náš přístup rozhodně nemusí být pro každého a umím si představit, že ve vztahu, kde spolu pár tak živě nekomunikuje, to může nadělat spoustu paseky, protože co si budem povídat, všechny ty diskuze žerou spoustu času.

A protože tenhle díl je poslední před Štědrým dnem, přeju všem krásné, co nejvíc povídavé Vánoce a spoustu příjemných zážitků. A pokud byste chtěli sdílet tohle moje malé poselství, budu jen a jen ráda!

Jedu, jak jen nejrychleji to jde, abych se z Moravy co nejdřív dostala do Atíku a stihla co největší část programu celodenní edukační akce Zajíci, kterou organizuje Tabron.

Tabron má veliký talent – organizuje akce, které jsou svým obsahem velmi atraktivní, jejich program se pokaždé mění, a navíc dovolí člověku ochutnat od všeho trochu a odcházet domů s představou, co by se mu/jí mohlo líbit. Před dvěma týdny jsme se účastnili kurzu Letem světem dominance a dnes Zajíci! Průřez tím, co se v BDSM dá dělat a jak to dělat bezpečně.

Bohužel začátek nestíhám, ale na přednášku o pet play už jsem v první řadě a poslouchám. Můj kink to sice není, ale tak jako o všem, i o tomhle chci vědět všechno a pochopit to. Když navíc vidím ty neuvěřitelné výbavy pro pony i puppy play, musím obdivovat oddanost jejich majitelů pro věc a ocenit i ochotu, s jakou nám, kteří jsme jen zvědaví, svůj pohled na svět vysvětlují. Když o tom Apollo (pes) a Blue (kůň) mluví, vlastně docela dokážu pochopit to, jak hluboký odpočinek jim to přináší. Být tady a teď, hrát si jako štěně, poslouchat jako policejní pes, nechat se krmit a hřebelcovat nebo naopak být tvrdohlavý kůň a rozkopat všechny židle, které mi stojí v cestě. Je v tom něco velmi osvobozujícího. A není to ten důvod, proč BDSM všichni děláme?

Jak bylo zmíněno v šestém díle, Ardenta jsem o lekci požádala a on s lekcí souhlasil a domluvili jsme se na termín po Zajících. Proto když v programu vidím jeho jméno, nemůžu se nejít podívat, jakým způsobem vystupuje na veřejnosti. Zvlášť, pokud jde o dvouhodinovou prezentaci shibari. Sedíme s Honzou tak, abychom viděli a před námi se Ardent s Nikoletou pouštějí do svého představení. Nikoleta má od prvního momentu výraz křehké něžné dívky a na Ardentovy sadistické projevy reaguje útrpnými a vyděšenými pohledy i zvuky. Rozhlížíme se kolem sebe a v některých tvářích Zajíců vidíme nepochopení a obavy, že je to skutečné. A nám dochází, že jsme se asi tedy posunuli tak, jak nám předpovídali všichni kolem nás. Jejich představení nám přijde přitažlivé, v ničem nás nepohoršuje ani neznervózňuje a tu ostrou linii mezi dominantním, sadistickým riggerem, který má svou modelku jako hračku, a křehkou bezbrannou „obětí“ (které občas v očích probleskne, jak se jí tahle role líbí) v jejich podání si užíváme. Představení pomalu končí a já se rozhoduji, jestli se jít podívat na západní bondage, kterou jsem v předchozím bloku nestihla anebo jestli se jít podívat na Ardentovy dlouhé biče. Rozhodujeme se pro biče a já můžu sledovat něco, co mě naprosto posadí na zadek. Je to krásné, je to neskutečně sexy, je to… Mě vzrušuje strach!

Nikoleta má jen omezený rozsah pohybu, je přivázaná za ruce k visící karabině a před bičem dlouhým přes dva metry se snaží uhýbat. S naprosto vážnou tváří prosí, že se bičů bojí, a tak se jí Ardent snaží obměkčit. Bičem jí hladí, obmotává jí tělo, uklidňuje jí, aby vzápětí práskl bičem tak, až se zvukem rány otřese celá místnost. Nikoleta zakřičí, ale Ardent nepřestává a střídá něhu s tvrdými a s ostrými ranami. Jejich interakce mě naprosto vtáhne a já chci taky. Mám z toho děsnou hrůzu, i proto, že Nikoleta na shibari workshopu říkala, že snese hodně bolesti, a to já o sobě asi říct nemůžu. Ale regulérně toužím být na jejím místě a zažít, jaké to je. Když se pak na konci Ardent zeptá, jestli si to někdo chce zkusit a podívá se mým směrem, jsem jak uhranutá a jdu.

Stojím před Ardentem v upnutých šatech, ruce mám svázané tak, jako Nikoleta a stejně tak začínáme mazlivými dotyky bičem. Jako by ve mně všechny dotyky nějak související s BDSM více rezonovaly, jako bych je cítila víc než běžné pohlazení. Už tahle část je intenzivní, ale když Ardent udeří silněji a místností se zase ozve ten šílený zvuk, zařvu hrůzou, mnohem víc strachy a vyděšením než skutečnou bolestí. Bolí to. Bolí to dost, ale zní to mnohem hůř. Pak ale přichází nenápadná, ne tak tvrdá rána, spíš ostrá, a ta zabolí příšerně. Tělem se mi rozlévá koktejl hormonů, adrenalin i endorfiny, útěk z boje a přitom blaženost. Chci ještě a rozhodně se netvářím, že bych byla připravená přestat. Ardent pokračuje a já zapomínám na to, že tu nejsme sami. Jsem tu jen já se svým predátorem a se svou bolestí, která mě drží v přítomném okamžiku a nikam nepustí. Můj křik se stupňuje a za chvíli neplní místnost jen zvuk biče, ale i moje blažené bolestivé naříkání prokládané křikem při dopadu těch nejbolestivějších ran. Ardent nemá nejmenší ostych vyhrnout mi sukni a spokojeně se podívat na pruhy, které mi udělal a které až doma uvidím, tak se naprosto zděsím, a přitom u toho pocítím obrovské uspokojení a radost. Zajímavá kombinace pocitů.

A tak tu stojím. Jen pár měsíců od toho, kdy jsem nechápala, že se dívky sedící s Tabron nechávají bít veřejně. A jsem v tom až po uši. Ardent mi odvazuje ruce a šeptá do ucha, že za tohle představení mě čeká tvrdá lekce.

O pár dní později tedy Ardent přichází znovu k nám domů a domlouváme si pravidla, kam můžeme zajít, ale i co se nesmí. Začínáme u intimity, samotná lekce by asi mohla být jen o potrestání a trestech samotných, ale já bych si přála, aby mi Ardent dokázal i naznačit, v kterých momentech by dávalo smysl zapojit i vzrušení, byť jen v rovině náznaku. S takovými podmínkami souhlasí. Zastavujeme se pak u facky. Já naprosto netuším, jestli facku snesu. A co to se mnou udělá. Jako správně nejistá žena také vysílám dost signálů, že ponižování týkající se toho, jak vypadá moje tělo, nemusím unést a může to dost napáchat škodu (a rozhodně bych tohle chtěla zdůraznit – před každou akcí si promyslete, jaké jsou vaše hranice, nejen fyzicky, ale i psychicky, protože psychické ublížení může být daleko horší a hojit se mnohem hůř. Děkuju tímto Ardentovi, že signály pochopil, aniž bych to musela explicitně říct, ale ne každý na to má cit). Ještě se napiju vody a Ardent ke mně přistoupí. Veškerá legrace jde stranou a já musím vysvětlit, jestli si myslím, že je normální se takhle předvádět. Zase má ten výraz predátora. Jde z něj strach, a tak ustupuju, trochu koktám a snažím se to vysvětlit. Chytí mě za vlasy a vrazí mi facku. Prý výchovnou, abych si uvědomila, jak se chovám.

Jsem v šoku. Facku mi nikdo nedal od dob mého dětství a ani u nás doma se „do hlavy nebilo, abychom nezblbli“. Naprosto netuším, jestli se mi to líbí nebo ne. To držení za vlasy ano, ale facka? Nestihnu se o tom ani rozhodnout, když dostanu druhou, protože jsem neodpověděla na otázku. Jakou otázku? Ardent mě obejme a mírným hlasem se zeptá, jestli jsem otázku slyšela. Tak teď už teda nevím vůbec, takhle blízko tělu jiného muže jsem poněkud ztratila kontakt s realitou a nechávám se odvléct ke stěně u gauče. Ardent mě přirazí ke zdi, skoro jako by mi chtěl vyrazit dech, jenže je to v kombinaci s tím, jak mi otázku znovu šeptá do ucha, tak zatraceně vzrušující, že zase jen něco zakoktám. „Podívej se, jak jsi hloupá, vždyť ani nezvládneš odpovědět!“ Ano, urazit můj intelekt je poměrně bezpečný prostor, pochybností o sobě mám spoustu, ale že bych byla tak hloupá, že bych ani nezvládala odpovídat, to mě ponižuje v rámci hry, ale neubližuje na duši. Ardent vidí, že se ztrácím a nařídí mi si svléct šaty, pro moje ponížení. Když už se neumím chovat jako slušná žena, tak tedy dostanu lekci jako žena neslušná. Svazuje mi provazy ruce za zády a schválně provazy utahuje tak, abych zakňučela bolestí. Přidá potom i hrudník a mě vyděsí, jak mi omezil možnost dýchání. Dýchám mělce, když mě otočí čelem k sobě a přitáhne blíž. Drží mi vlasy, naklání mou hlavu a svou přibližuje, jako by mě chtěl políbit. Jestli jsem předtím nemohla dýchat, tak teď nemůžu dech ani popadnout. A pak mě prudce od sebe odstrčí s rukou držící provazy tak, abych neupadla. Odhodí mě na gauč a netuším čím mi dává výprask. A dokud prý nezačnu prosit, že budu hodná, tak nepřestane. Vzpouzím se a odmítám se vzdát, ale moje hranice bolesti není bůhví jaká a tak prosím. Potichu do gauče, čímž si vysloužím jen krátkou pauzu, během níž mi přivazuje vlasy ke svázaným rukám, což přidává další aspekt bolesti. Prosbu tak už nemůžu huhlat do gauče, ale musím jí vykřičet do prostoru, co mi hlas dovolí. Jako hodná holka se můžu Ardentovi stočit do náručí, kde mě pomalu a klidně rozvazuje, abych mu v náručí mohla zůstat a dopřát si aftercare. Už mě netrestá, ale je tu se mnou a jen tak si můžeme popovídat i se zasmát. Přesouvám se vedle něj a snažím se pochroupat, co se to právě stalo. Co to doprkopr bylo??? Jsem zmatená z toho, co jsem skoro cizímu člověku dovolila, ale nejděsivější je, že to vlastně bylo strašně vzrušující…

Jednu věc takhle na konci ale nemůžu nepodtrhnout a píšu jí schválně na konec i proto, že tyhle řádky nemusí číst jen ti, kteří mají s pravidly BDSM zkušenost. I když v tom byla bolest a hrubé zacházení, proběhlo tohle všechno po oboustranné domluvě a souhlasu! Podobné věci bez souhlasu dělá jen násilník a to, že se něco líbilo mně neznamená, že se to může líbit každému. Stejně tak, jako se to nebude líbit ani mně, pokud bych s tím s konkrétní osobou nesouhlasila. Stejně jako minisukně není výzvou ke znásilnění, není tenhle text souhlasem s násilím.

Je konec září, necelé 4 měsíce od prvního opatrného prozkoumávání BDSM a nyní jsme s mužem na workshopu Vázání bez provazů. Scházíme se na celodenní akci v Atíku, kde je pro nás otevřený horní sál a sedáme si do kruhu. Všichni máme říct, proč jsme přišli, a tak se dělím o část svého příběhu a o to, že toužím v shibari najít vedle techniky ten prožitek. Ostatní jsou tu vlastně z podobných důvodů. Někteří přišli po získání zkušenosti s technikou načerpat inspiraci, jak do session přinést další rozměr, a několik dalších je tu začátečníků jako my. Diana se Severem se střídají ve výkladu, dávají nám celkem jednoduché úkoly, vést se třeba jako taneční partneři s rukou položenou na rameni toho druhého a nechat se řídit pohyby toho druhého. Máme se dívat do očí a u toho zkusit s uzly nebo bez nich vázat ruce toho druhého. Podobných úkolů přichází víc a všechny pomalu budují intimitu mezi námi, jako bychom stavěli cihličku po cihličce.

Moje spratkovité já to Honzovi samozřejmě neulehčuje, a tak se u toho trochu pošťuchujeme a zlobíme, ale zároveň nám u toho naskočí tak trochu debilní úsměv a je nám spolu dobře. Tady a teď, bez myšlenek na práci, problémy a jiné starosti. Lidi kolem vnímáme čím dál méně, obmotáváme se provazem k sobě a najednou to není už jen intimní, ale najednou i vzrušující a erotické. Jsme tam v našich hlavách sami dva a oba překvapení, co se nám to děje, jako by se probudilo něco, co už jsme dlouho necítili. Jako bychom zase začali objevovat tu roky ztracenou jiskru. Chtěli bychom být sami, a přitom nám dělá dobře, že sami nejsme a musíme si pokračování odpírat, nehnat se za cílem, ale zůstat na místě spolu, nekazit moment tím, že ho musíme hnát dál a dál.

Diana a Sever vypráví, že za workshop se většinou povede opravdu výjimečně jedna session z několika a ta naše byla tahle. I když jsou další cvičení skvělá a velmi užitečná, jsou pro nás už spíš technická a k tomu propojení znovu nedojde tak silně. Procvičujeme single column tie. A věnujeme se body mechanice, která je základem session a bez které to nemůže fungovat, pokud nemá rigger výrazně vyšší váhovou a silovou převahu oproti modelce. Učíme se zvednout navzájem z lehu přes sed až do postavení a pak naopak dostat druhého na zem. Učíme se druhého otočit jen tlakem na kotník. A po celém dni příjemně unavení vyrážíme domů.

Na naší cestě bylo a je několik momentů, které poukazovaly, že jdeme správnou cestou. Moje sms na služebce, pro Honzu moje slzy, pro oba atmosféra na srazu BDSMlife. Tenhle workshop byl ale tím momentem, který nám ukázal, jak po té cestě jít spolu. Jak nevyužít jen potenciál spanku pro hrátky a zpestření sexu, ale jak využít sílu provazů k tomu, aby nás náš zájem spojoval a sbližoval i v dalších rovinách. Já jsem nikdy nebyla příliš fyzický typ, na rozdíl od Honzy, a dlouho mě mrzelo, že neumím být tak kontaktní. A najednou to nejen dokážu, ale ještě k tomu mě každé silnější utažení s mužem propojuje.

Přesto se nám do hlavy vkrádá opakovaně znovu a znovu ta stejná myšlenka. Jaké by to bylo zažít shibari se zkušeným riggerem? S člověkem, který ví o provazech a o tom, co s nimi jde působit za bolest i pocity daleko víc, než my? Chtěla bych někomu zkušenému svěřit svou důvěru, vložit se mu doslova do rukou a nechat ho, aby mi ukázal, jak hluboko králičí nora vede. A nejen v provazech. Spank není jen hrou do postele, může být i součástí tzv. rough body play (hrubého zacházení) i role play. A i to bych chtěla zažít. Protože zajít tak daleko s mužem nám tohle minimálně teď prostě nejde. Po osmi letech nedokážeme vystoupit ze svých životů a dělat někoho jiného. Při pokusu o role play se rozesměju, při výčtu mých přestupků je vzpurně vysvětluju a neumím tomu podlehnout jinak než mlčením. Honza na oplátku vůči mně vystupuje s respektem a k trestu přistupuje vykonavatelsky, jako k trestu, který je nevyhnutelný, ale zároveň ho netěší trestat sobě rovnou. Narážíme na hranice toho, kam BDSM do našeho života dokážeme dát a užít si ho a kam už spolu zajít nedokážeme. Ale i na to, že naše tempo touhy postupovat dál a dál, se liší. A tak se znovu vracíme k tomu, jaké budou ty naše hranice, kam můžeme s jinými lidmi zajít a já posbírám veškerou odvahu a píšu Ardentovi, jestli by byl ochotný být mi průvodcem na cestě do králičí nory. A o tomto zážitku bude mimo jiné další díl. Ale i u Honzy je jasné, kam jeho kroky povedou. Dianin přístup jej nadchl, a proto se za ní vydává…

Já u Diany

Vzhledem k tomu, že workshop Pevné základy s Dianou byl skvělým vstupem, kde jsme s Alčou měli zážitek z toho, jak nás to oba baví a naše vzájemná přitažlivost vzrostla, uvažoval jsem nad tím, jaký prožitek to je pro vázaného. Proto jsem oslovil druhý den po workshopu Dianu, jestli bych k ní mohl jít na session. Ozvala se mi obratem, vymysleli jsme datum a čas a operativně mi popsala, jak, kdy a kam se mám dostavit. Když pak ještě v playlistu Šimrání vidím dokonce díl s Dianou (Trailer na Spotify, více na HeroHero), s radostí si ho pustím.

Následující den vyrážím za Dianou a usedám do křesílka, kde je u stolečku nachystán čaj a čokoláda. S Dianou si povídáme o tom, jak jsme s Alčou začali a Diana plynule přejde na otázky, které směřují k naší session a co by mohla dělat. Při prohlídce hraček a mučících nástrojů označuji ty, které si myslím, že by mohly být fajn. Šátek, kolíčky, něco na hlazení, to se mi líbí. A provazy. Vše je dohodnuto a jak jsem s Dianou probíral své zájmy a pocity, tak k ní mám před začátkem velkou důvěru, těším se.

Mám být hodný subík nebo nějak zlobit? mi běží hlavou, než ale něco vůbec vymyslím, mám ruku přivázanou a nechávám se vést. Je to jako tanec a já vnímám, jak Diana dýchá a reaguji přirozeně dle rytmu toho tance. Když mám obě ruce za zády, zavírám oči a užívám si volnost (co to meleš? vždyť jsi svázanej), ale ano je to volnost. Vše je teď více intenzivní, víc vnímám dotyky a tam kde byla Dianina ruka je nyní provaz a pořád to beru jako její ruku. Jak mám zavřené oči, mění se okolo mě svět. Je to tím, že se mění pozice, ve kterých se nacházím. Občas oči otevřu a čeká mě překvapení, je tam Dianino chodidlo, na které se krásně kouká, její spokojený výraz nebo jiná část těla, která mi utkví v paměti. Když si mě Diana dá do částečného závěsu, tak jsme já a moje bolest spolu. Nemám zas tak moc rád bolest, ale tahle postupná bolest je příjemná a je to fajn kamarád pro daný okamžik.

Čas se zastavil a vůbec si neuvědomuji kde jsem, pomalu ze mě mizí ty prodloužené ruce (né, ještě chvilku), Diana mě rozvazuje a užívám si, jak provaz pode mnou projíždí (tak zatím kamaráde). Přicházím pomalu k sobě a jsem zabalený do teplé deky a jenom čumim. Jak chleba z tašky. Diana je vedle mě a stará se o to, abych se cítil v bezpečí. Když si sedáme zpět k čaji, ukusuju čokoládu a bavíme se o tom jaké to bylo. Moc mi to nejde, někam mi zmizela půlka mozku, takže jen blábolím, možná jsem i slintal.  Bylo to intenzivní, bylo to jemné, hrubé – nezapomenutelné.

Když jdu zpátky do auta, hlavou mi letí, kolik energie to stálo, a přitom jsem nabitý. Tak proto se na mě Alča koukala jako štěně, když jsme vázali. Jo takhle „ubližovat“, se mi moc líbí.

(vhodný playlist k poslechu zde na spotify)

Už je to hodně dlouho, co jsem poprvé slyšela o shibari. Vypadá to skoro podezřele, jako bych měla BDSM spojené s letadly, ale poprvé jsem o něm slyšela v roce 2020, kdy jsem dočetla knihu Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové (mimochodem, fantasticky zajímavá kniha) a stáhla si do letadla rozhovor s ní. V tom rozhovoru zmínila, že se věnuje svazování a pojmenovala to shibari. Nijak mě to nezaujalo (je třeba říct, že jsem před rokem 2022 byla dost ignorantská ke všem náznakům, že bych mohla být BDSM pozitivní, ale o tom, co všechno jsem ve svém životě přehlížela, o tom třeba můžu psát, až mi dojde zásoba zajímavých zážitků) a tudíž jsem si to nespojila hned na první dobrou s bondáží, která nás zaujala už v testu na BDSMlife s Honzou.

Postupně jsme se ale pustili do googlení různých typů bondáže a vedle funkčních úvazů, zpravidla „do postele“, vidíme fotky krásných obrazců z provazů (i barevných) vypletených na krásných ženských tělech, jeden profil na Instagramu dokonce postuje krásné „punčochy“ z barevných provazů. Je to líbivé na oko, fotogenické a jak mi bylo v průběhu času řečeno, říká se tomu západní nebo fusion bondage.

Vedle toho se ale také objevuje východní bondage, pojmenovaná také shibari (z japonského svázat) nebo kinbaku (z japonského pevně svázat). Mělo by to být svazování provazy, které může a nemusí bolet a jehož cílem je prožitek v provazech. Většina fotek je celkem estetická, ale zaplujeme-li do fotografií závěsů (kde rigger neboli svazující, zavěsí do třeba metrové výšky modelku, tj. svazovanou), vůbec se nám to nelíbí. Je z toho hmatatelně cítit bolest, z některých pozic se mi zdá, jako bych cítila i násilí. Je mi jasné, že by takové fotky nevznikly a nebyly online tak snadno dostupné, pokud by nebyly pořízené za souhlasu všech. Ale fakt nejsem taková masochistka, aby mě to přitahovalo, a už vůbec by se mi nelíbilo, kdyby se mnou takhle surově někdo zacházel. Určitě ne… Nebo…?

A tak vyhodnotíme, že naší cestou bude spíš západ nebo fusion a máme štěstí – Honza naráží na lekci v Subspace, která se jmenuje Postelové vázání. To by mohlo být ono! Nejsou to pouta, ale zároveň to má využití a nebudu u toho viset. A protože věříme, že k tomu nebudou ani základy potřeba, tak se hlásíme.

O pár dní později se už seznamujeme s milou lektorkou Nikoletou, díky které se ani nestihneme cítit divně, že jsme s dalšími asi devíti páry v jedné místnosti, kde se hodláme svazovat do takových pozic, že nebýt oblečení, tak by nám, jak by řekla moje babička, bylo vidět až do krku. A pak to přijde – single column tie, double column tie, monoblock a další a další výrazy, na které jsme nebyli připravení. Nikoleta vše pečlivě vysvětluje, několikrát na modelce ukazuje, jak úvazy provádí, k čemu je který úvaz šikovný a jaké můžou mít využití z různých úhlů. A Honza zkouší úvazy napodobit, jenže se zasekneme už u single column tie, který je úplný základ a není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. A nám dochází, že ono to vázání nebude tak snadné, jak jsme si představovali a že na takový kurz jsme nebyli připravení.

A pak mě najednou v jednom úvazu začnou provazy tlačit na zápěstí, a škrábou a juta, která padá z našich nových provazů mě kouše a v místnosti je teplo a já cítím hrůzu, že na nás každý kouká, jak nám to nejde a Honzovi je horko a pot se mu perlí na čele a mně se najednou chce utéct a začnu panikařit, trhat rukama, mám pocit, že zešílím a že potřebuju ihned rozvázat a Honza se snaží, chce mi pomoct, a já chci křičet, řvát, být pryč. Když mě rozváže, nechci už nic dalšího zkoušet, jen chci, aby to skončilo a je mi smutno, protože mám pocit, že mi něco důležitého uniká.

Nikoleta se za námi zastaví, snaží se zjistit, co se děje a probrat to, ale já se na to necítím. Asi jsem narazila na nějaké svoje vnitřní strašáky a potřebuju si je v hlavě srovnat sama a s Honzou.

Cestou domů se oba shodujeme, že vlastně ani nevíme, jestli bude shibari pro nás. Některé úvazy nám přišly šikovné, to ano. Ale nechce se nám věřit, že shibari je jen o úvazech. A jen o dva týdny později nás má čekat workshop Vázání bez provazu s Krutým Severem a Dianou Verou. V tenhle moment se ale já na žádný další kurz necítím. Píšu to Krutému Severovi (jako vážně? Jestli něco teď potřebuju, tak konzultaci o děsivosti shibari s někým, kdo si říká Krutý Sever) a ten mě zaskočí svou nabídkou, abychom se sešli nejbližší čtvrtek v Atíku a probrali to.

Scházíme se proto nahoře v sále, Sever nás vede na podium, které je teď od zbytku sálu oddělené oponou a po krátkém seznámení a po popsání mých obav a pocitů se nás ptá, jestli na mě smí sahat. To už je po Ardentovi druhý člověk, který se nás na to ptá a mě to docela překvapuje a těší. Líbí se mi to a myslím na všechny ty vášnivé diskuze o souhlasu a o tom, jak je to věc, která kazí kouzlo okamžiku. Nekazí, naopak mu dodává v mých očích ještě větší lesk.

Sever vysvětluje single column tie a pak to, že pro atmosféru do začátku vlastně jako úvaz stačí. Chvíli klečí přede mnou, dívá se mi do očí, chytí obě moje zápěstí a nad nimi něžně a zároveň dost rozhodně udělá pevný uzel. Je tam se mnou a já cítím ten dotek provazů, ale vůbec mě to neděsí. Přesune se za moje záda a obejme mě rukama, provaz pevně v rukách. Je mi hrozně divně, protože se mi to opravdu líbí, a to jsem nečekala. A zároveň mě znervózňuje, že se Honza dívá a že mu je určitě nepříjemné, vidět mě spokojenou v objetí někoho jiného. Ale jestli si mám vyzkoušet, jaké pocity to může přinášet, musím zkusit zachytit ten moment a raději zavírám oči. Sever mi zvedá svázané ruce a pokládá mi je k mým ramenům, kde mě pevně a silně provazem ováže dokola tak, že tam moje ruce pevně drží. O kus níž pohyb opakuje a já se soustředím na tu mazlivost a zároveň důraznost a pevnost úvazu. Trošku hůř se mi daří nadechnout, a tak se zklidňuji a Sever se schválně nahlas, a přitom důvěrně, nadechne u mého krku. Je to celé intimní a vzrušující a já nechci, aby to skončilo. Ale provazy už se odmotávají z mého těla pryč, okamžik končí a na jeho konci je Sever zase u mě, drží mi zápěstí a pomalu odmotává poslední zbytky provazů i z nich. Jako by to bylo nějaké kouzlo a já rázem tuším, o čem shibari může být a jakou cestou bych pro začátek chtěla jít. Co mě překvapuje stejně tak, je Honzova reakce. To, že na mě Sever sahal a byl mi tak blízko mu nevadí, zato se těší na kurz, který nás čeká a kde bychom se snad mohli naučit, jak si takovou provazovou intimitu navodit spolu.

Mezitím bychom ale rádi viděli i další vázání, a tak dávám inzerát na FB stránky Shibari CZ. Odpovědí není mnoho, do zpráv se ale ozývá Marc Lirian, který mi nabízí možnost se potkat. Domluvíme se tedy na soukromém setkání u něj, kde uvidíme shibari session v jeho podání.

U Marka doma nás vítá Whisper ropes lady a nabízí nám čaj. Je tu z podobného důvodu jako my, přestože je také někdy Markovou modelkou. Dnes prý ale bude dělat modelku jiná dívka, která dorazí se svým mužem. Wild Poppy se Zartysem jsme neviděli od onoho BDSMlife srazu, a proto je milé a trochu zábavné je po takové době potkat úplnou náhodou. Hned zkraje se dozvídáme, že Marek má rád sadističtější vázání a Wild Poppy zase bolest, takže nás nejspíš čeká pohled na to, co nás na internetu děsilo. Ale zůstáváme.

My čtyři jsme tu jako tiší pozorovatelé, zatímco Marek s Poppy se svojí session oddávají. Je to hodně technické, Marek má o tolik jiný výraz než Sever, vidím v něm, jak o každém dalším kroku a úvazu přemýšlí, zvažuje, jak Poppy působit další a další bolest, a přitom se pečlivě zajímá, jestli je v pořádku. Balancují na hraně potěchy a bolesti a já hranice Poppy naprosto nechápu. Provazy má hluboko vnořené do štíhlého břicha i nohou, ta bolest by šla nahmatat, ale ona vypadá šťastně.

Vázání je ohromně zajímavé, ale v mých očích tak bolestivé, že necítím touhu být na Poppině místě a v hlavě si srovnávám, že tenhle směr nebude ten můj.

Přesto se díky všem těm zážitkům těším na nadcházející workshop a na to, jak asi bude probíhat další krok na naší cestě k shibari.

Omlouvám se za vulgaritu hned v nadpisu a doufám, že mi to drahý čtenář odpustí. Jedná se ale o doslovnou citaci a v případě, že by to někoho pohoršilo, dejte mi vědět. Osobě, která to řekla, bych v takovém případě sdělila, ať mluví slušně.

Ve světě BDSM komunity platí několik pravidel a jedno z nich je neprovozovat hry pod vlivem alkoholu. A je to naprosto správně. Potíž je, když ani jeden nedokáže převzít iniciativu za střízliva, protože je to extrémně nepřirozené. A tak se přiznám. Naše poprvé proběhlo po několika jednotkách alkoholu.

A protože si nedokumentuji pouze dotazníky, tak mám i fotku svého zadku po tomto výjimečném večeru. Je zlehounka červený. Honza díky odhozeným zábranám dokázal vyzkoušet, jestli by se mu náhodou nelíbilo vládnout mně a mému zadku pevnou rukou. A já dokázala zjistit, že mi rána na uvedenou zadnici a dominantní vystupování manžela nejen nespouští alarm, ale dokonce se mi to líbí tak, jak jsem si představovala. Jen varuji, že veškeré dosahování blažení jsou s alkoholem podstatně ztíženější.

Ráno jsem se probudila a přemýšlela, jestli nemám morální kocovinu. A zjistila, že si blaženě prohlížím fotku svého zlehka červeného pozadí, vzpomněla si na dámy z Atíku a pochopila je. A tak, jako si ony ukazovaly fotky svých znamení mezi sebou, tak jsem já poslala onu partii mojí nejlepší kamarádce. K její reakci odkazuje název tohoto dílu.

Tahle noc každopádně otevřela Pandořinu skříňku, a proto jsme si objednali spoustu nových hraček, které může Honza použít místo své ruky a jako první zkoušíme pásek. A já jsem u vytržení, že i když to bolí, tak příjemně a mně osobně se to asi líbí víc než samotná ruka. A jako nejzajímavější vnímám to, že ten moment po dopadu rány, kdy vyšlou nervová zakončení informaci o bolesti, tak v ten moment se zvýší fyzická citlivost celého těla, včetně intimních partií. Propojit výprask s mým drážděním přináší nový rozměr blaha a já se celou dobu pohybuju na hranici orgasmu, kterou se díky téhle kombinaci spolu s mikrofonem daří prolomit tak nějak snáz než dřív.

Tohle je rozhodně věc, kterou chceme prozkoumat víc a vědět, jak hračky používat pro co největší potěchu. Připadá mi vhodné se propojit s někým, kdo má víc zkušeností než my. Napadá mě Tabron, která má na svých stránkách lekce výprasku (neboli spanku), ale protože je žena, necítím se s tou představou úplně komfortně. Zní to absurdně, ale připadá mi přirozenější, když dostanu konsensuálně na zadek od muže než od ženy. A tak objevuji Ardentovy stránky, posílám mu e-mail a domlouváme se, že přijede o pár dní později k nám. Doporučuje, abych byla připravená, že budu odhalená, ideálně ve spodním prádle, případně můžu být nahá. Čeká nás nejen informace o možných nástrojích, ale i o tom, jak budovat scénu. Budovat co?

O pár dní později pak vítáme Ardenta u nás. V ruce má velkou tašku a na ní položené rákosky. A je to naprosto bizarní situace. Fakt k nám do domu přichází chlap, který bude Honzovi ukazovat, jak dát výprask svojí ženě? Aspoň že vypadá normálně, jako žena si dovolím poznamenat, že i dobře.

Jako první nám se smíchem nám sděluje, že si nejdřív povíme ty technické věci a pak mě s Honzou zbijou. Čumím na něj s otevřenou pusou a příšerně se stydím. Kdybych mohla, tak se propadnu do země, a ještě ten prostor nad sebou zahrabu. Sedneme si ke stolu, všichni tři pijeme vodu a Ardent vypráví. Kam mířit a kam nemířit rákoskou, v čem jsou dobré bičíky a biče, jak se dají použít důtky a že variantou k pásku je tawse. Vypráví, jak k tomu všemu patří i atmosféra, jak s ovládanou osobou zacházet. Jak získat důvěru, že mu jako ovládaná neupadnu a jak mě naopak složit k zemi a zase zvednout. A protože nemám 50 kg, tak se k tomu hodí znát body-mechaniku.

Kroutím prsty na nohou a začíná mi být zle, že je tu čas, kdy se budu muset svléct a tohle všechno budou zkoušet na mně. Nebýt takový blázen, který chce opravdu realizovat to, co ho zajímá, tak bych utekla. A Ardent vypadá spokojeně, že se bojím. Dokud mě to prý neparalyzuje, tak je to jen ku prospěchu věci. Cože?

Udělá na mě dojem, že se ptá, jestli na mě smí sahat. Oba s tím souhlasíme a Ardent mě posílá odhodit svršky.

Stále vyděšená a teď ještě víc stydlivá přicházím tentokrát již jen v kalhotkách a podprsence a lehám si na břicho na připravený prostor tak, abych byla ohnutá. Nejdřív zkouší pásek a popisuje, že nemůžeme začít rovnou velkými ranami, ale je třeba kůži připravit a mně přichystat moment překvapení, takže když už si vrním blahem, že je to příjemná bolest, dostanu násobně větší ránu, až vykřiknu. A Ardent se rozesměje tak, že mi z toho tuhne krev v žilách. Totéž po něm si zkouší Honza a já nevím, jestli se smát nebo být nadšená nebo co si myslet, protože nade mnou stojí zjevně dva úchylové, kterým se líbí mě bít, baví se o technice a já jsem napůl objekt a napůl jejich objekt zájmu a je to sexy a je to úplně nevhodný a určitě i zvrhlý a mně se to líbí, protože jsem taky zvrhlá. Pokračují s rákoskou a pochvalují si proužky, které mi dělají a já za chvíli nepoznám, kdo z nich dělá co, dokud Ardent nezačne ukazovat, jak do toho vložit tu emoci – občas se trestané dotknout – a na můj zadek po 8 letech poprvé sahá někdo jiný, než můj muž a já se hrozně stydím za to, že se mi to líbí a ještě víc za to, že můj muž může vidět, že se mi to líbí a celý je to taková kombinace pocitů, které nedokážu úplně pobrat a začínám se v tom ztrácet a přitom se nutím zůstat nad věcí a při smyslech a decentní a slušná, což jde se zadkem v krajkových kalhotkách hodně těžko.

Ardent mě chytá za vlasy a ukazuje, jak mě vodit po místnosti a jak mě dostat na zem, která studí. Zase nade mnou stojí oba, každý mě drží za jednu nohu a trénují, jak mě otočit jen tlakem na kotník, a to už se opravdu rozesměju nahlas. Je to reakce na něco neznámého, čemu nerozumím a nechápu to a svým smíchem ten večer pomalu posouvám do závěru. Potřebovala bych se stočit do klubíčka a jen si přemýšlet, protože jedno vím jistě – sice jsem se styděla, ale hrozně se mi to líbilo.

Jestli se ale takhle cítím z lekce spanku, jaké to bude, pokud zkusíme kurzy shibari?

Tak jo, úkol zněl jasně – seznámit se s BDSM světem online pro dny, kdy není kecací čtvrtek. A hlavně poznat nějaké osoby, ne jen pořád googlit BDSM praktiky a další odosobněné informace.

Zas tak komplikované to hledání nebylo a já záhy narážím na stránky www.bdsmlife.cz a registruju se tam jako Labinka. Dala jsem si záležet a přezdívku utvořila jako kombinaci slov laboratorní subinka. A jelikož miluju experimenty, tak to sedí. Že to ve slovenštině navíc znamená pacička a působí to něžně, to už je jen třešnička na dortu. Honza vybírá ze všech svých dřívějších přezdívek Kevina.

Porozhlížíme se, jak stránka funguje a jako první zvolíme vyplnění testu úchylek – je to docela dobrý nástroj pro diskuzi o tom, co by se nám mohlo líbit a jestli třeba neobjevíme nějaký společný styčný bod. Volíme proto rovnou delší test a poctivě těmi 357 otázkami projdeme. Slzavý večer z druhého dílu muže otevřel a on se rozhodl dát šanci zkoumání. Jasně, že bych chtěla, aby byl tak nadšený jako já, ale aspoň ten zájem už nás může posunout dál. A tak se pro začátek shodneme na tom, že nic, co souvisí s exkrementy nás nezajímá. Svazování by šlo, to se nám v představě líbí oběma, ale co s tím výpraskem? V 50 odstínech šedi to vypadalo lákavě, nemohlo by to být dobrý? Píšem si to na náš „to-do list“.

Díky testu se dostáváme i k diskuzi ohledně roviny dominant a submisiv. Zkratka BDSM totiž nemá jen význam SM – sadismus-masochismus. Většinou to tak ale veřejnost vnímá včetně nás dřív. Jenže je v ní i B-bondáž, D-disciplína, D-dominance, S-submisivita. A až na konci SM. Láká ale nás dva ona podřízená a nadřízená role? Já se nemůžu rozhodnout. Klečet u dveří, než přijde pán? Pfff… To zní tak nereálně! Ale přitom se podřídit mě láká. Nebo mě na tom spíš láká to, že bych tu hru nevedla a vést se nechala? Být čistě sub a poslouchat? Ne. Ale v testu se mi objevuje i něco, čemu se říká „spratek“. Trochu blíž se dívám, co by to mohlo být a je mi to blízké. Zlobit, vzdorovat, a nakonec se nechat zlomit, to mi přijde reálnější než od začátku čekat jako hodná holka. A i muži to přijde jako dobrá cesta, občas se spolu v rámci hry pereme, já se ho snažím kousnout a on mi zkušeně brání. Šlo by tedy vycházet z takové hry? Shodujeme se na tom, že to budeme muset brzy vyzkoušet.

Z mého testu taky poměrně jasně vychází, že bych měla zájem i o kontakt s jinými muži a že za tím otevíráním vztahu může stát i něco víc než jen snaha vnést do současného vztahu trochu zpestření. A tak se znovu vracíme k pravidlům, co se může a co ne. Na jedné misce vah je celé spektrum věcí, které bych chtěla zkusit a na druhé to, že je pro mě primární Honzovi neublížit a nedělat něco, co by mu bylo nepříjemné. Možná, že tohle bych označila tím naším klíčem ke schopnosti se domluvit. Že nám primárně záleží na tom druhém a že si o tom, co bude kdo dělat, musíme promluvit předem a zajistit, že je ten druhý bez zbytečných obav. K téhle diskuzi se budeme vracet ještě častokrát a bude trvat ještě dlouho (v mém zrychleném světě), než najdeme to správné řešení pro nás. A ani pak, až ho najdeme, nebudou hranice trvalé a neměnné a budou se taky lišit s různými osobami.

Ale díky tomu, že jsme si o tomhle promluvili, se pak do diskuzí a chatů na BDSMlife můžu pustit s nadšením mně vlastním. Chodím si tam pro svou denní dávku mezilidských interakcí. Roky jsem mluvila jen s klienty, trochu s kolegy, hodně s mužem, rodinou a nejbližším malým okruhem kamarádek. Dokonce jsem si myslela, že jsem introvert. A najednou mi chodí hromady zpráv denně a já se snažím na většinu odpovědět. Vůbec netuším, co chci, takže mám obavu, aby mi něco neuteklo a abych náhodou nepřišla o nějakou inspiraci a příležitost. Chodí mi zprávy od dominantních mužů, od submisivních, od switchů, jsem nová, lákavá. Je to omamné, návykové a já si zatraceně užívám, že je o mě takový zájem. Je mi jasné, že to není ani pro mou duši ani pro moje tělo (na BDSMlife mám v té době jedinou fotku – svoje nohy v punčocháčích, jen nohy). Je to tím, že jsem nová úchylná žena, která vyplnila, že se jí líbí výprasky. Dostávám nabídky online výcviku, ale i osobního. Dostávám spoustu zpráv, kde muži píší, že nemají problém dodržet to, že by setkání nemělo erotický náboj, že sex nepotřebují. Jsem v šoku, v „normálním“ světě muži ztráceli zájem, když jsem vyloučila sex. S některými to po pár zprávách vyprchá a s jinými si píšu docela dlouho. S některými se dokonce scházím na kávu s jediným úmyslem – poznat víc lidí, kteří mají netradiční choutky tak, jako já a zjistit, jaké mají oni. Jak je realizují a co jim naopak v životě chybí.

A prvním mužem, kterého takhle naživo poznávám, je Barnaby ze Severu Čech. Scházíme se v obyčejné restauraci v Praze a povídáme si o úplně normálních věcech, ale i o tom, jaké má doma úchyty, že se mu líbí svazování a latex nebo kůže a že výprasky jeho kink moc nejsou. Moc přispět nemůžu, zatím jsem dostala jenom trochu na zadek. Ale stejně jsem zvědavá. Jdu na to trochu vědecky a snažím se pochopit, co ho na tom uspokojuje a mluvím jako teoretik, který má načteno, ale skutečnost pochopit nemůže, protože jí nezná. A to mě frustruje. Jeden večer nám ani náhodou na všechno povídání nestačí, a tak si píšeme desítky zpráv denně a Barnaby přichází s tím, že můžeme pokračovat třeba na srazu BDSMlife, který bude už za pár dní v Atíku. Honza souhlasí, a tak vyrážíme.

V Atíku se pokouším tvářit zkušeně, abych trochu poškádlila manžela, který je tu poprvé, jenže ten se rozhodit nenechá. Dáváme se do řeči s Barnabym, ale i se Zartysem, jedním z mužů, se kterým jsem na „lajfku“ v kontaktu, a s jeho ženou Wild Poppy. Nejdřív mi to připadá trochu zvláštní, povídat si s někým, s kým jsem si psala, před mým manželem a jeho ženou, ale pak si říkám, jestli na sebe nejsem moc přísná. Vždyť jsme si žádné intimnosti nedomlouvali, tak proč by mělo být povídání si nevhodné? Cítím, jak hluboce ve mně je zakořeněné, že bych nejen neměla mít intimní kontakt s někým jiným, ale ani o tom uvažovat a přemýšlím, proč to tak silně cítím, i když s tím nesouhlasím. Můj muž i moje nejlepší kamarádka na to mají daleko svobodomyslnější názor, tak proč jsem v tom tak rigidní, když naopak toužím po větší svobodě? Monogamní svazky jsou považovány za jakýsi vznešený standard, za něco, po čem bychom měli toužit a realizovat to. Je to ve společnosti tak běžně přijímaná norma, že i když se domluvíme s mužem na tom, že to tak nemusíme mít, může být složité i pro nás se do toho uvolnit. Bylo by pro mě nejjednodušší se vrátit do bezpečí monogamie a tam si dál žít, ale cítím příliš velkou potřebu zažívat i věci mimo svůj primární vztah. A jediným řešením je o tom mluvit. A hodně. Být si jistá, že opravdu svým chováním nebudu ubližovat ani jemu ani sobě a jít na to pomalu a mít možnost to kdykoliv zastavit.

Mezitím koukáme po okolí a užíváme si, jak jsou ostatní oblečení a uvolnění. Přichází domina v doprovodu se dvěma muži, kteří jsou oblečení v dámském oblečení a nesou jí jídlo. Přikáže jim kleknout a Honzovi se rozsvítí oči. Drcne do mě a ptá se, jestli jsem to viděla a říká, že se mu moc líbí, jak jsou pánové poslušní. Je znát, jak pomalu taje, líbí se mu všichni okolo, přestává ty úchylky vnímat jako nevhodné a tady, v jejich prostředí, kde se úchylky akceptují, se mu to začne líbit. Přestává to být něco zakázaného a začíná to být něčím normálním. Nakonec mi Honza s jistotou v hlase sdělí, že by chtěl doma zkusit víc.

A tak už se domů moc těším…

Mám z toho dne fotku v telefonu. Ležíme na terase, já si čtu knížku Základy BDSM pro začátečníky (dovolím si tady nepříběhovou vsuvku – tu knihu prosím zahoďte, je primárně o vztahu D/s 24/7 a nadělá začátečníkům v hlavě víc škody než užitku, perfektní recenzi k ní napsal Altair zde, a Honza spí. Má v náručí komiks Sunstone o dvou krásných holkách věnujících se BDSM a spí! Já myslím jen na to, jak nasát všechny vědomosti světa o BDSM a můj muž spí.

Náš vztah stojí na tom, že často hoříme pro různé věci spolu. Někdy to trochu podpořím svou nezmarovitostí já, jindy on, ale vždy to fungovalo. A najednou, poprvé v našem vztahu, se mi nedaří tenhle plamínek zažehnout. Mám o nás hrozný strach a máme ho oba.

„Mluvte. Hodně o tom, co chcete, mluvte a hledejte místo, kde se to potká. Anebo prostě zkuste realizaci svých potřeb mimo. Pokud se na tom domluvíte.“ S touhle radou na mysli probíráme vše pořád dokola a Honza věří, že pokud po tom opravdu toužím, tak k sobě najdu někoho, kdo by mi „to“ dělal rád. Ale já nevím, jestli to chci dělat s někým jiným. A ani nevím, co to „to“ znamená. A Honza se mi svěřuje, že už je zoufalý a že pořád chci něco, co mi nemůže dát.

Mohla bych tu dlouze probírat, jak těžké období to bylo a krásně dostat do deprese sebe i okolí. Ale taky nám v té době svitla naděje. Moc často nebrečím, u nás doma nebrečely ani holky. Ale tohle prostě byla ta situace, která slzy spustí i zarytýmu šutru. A Honza je šťastný. A taky zjistí, že se mu ty slzy a zranitelnost nějak podezřele líbí.

Další den začínám bádat, jestli by se někde nedalo třeba seznámit s lidmi, kteří jsou zkušenější. Kteří by třeba i věděli, jak takovou věc s partnerem zvládnout, zajít na radu. A navíc, v Sunstone nějaký BDSM bar popisovali… A on opravdu BDSM klub existuje! Panebože. Co to bude za sídlo neřesti?

Pročítám si, co by mě v takovém klubu čekalo a narazím na Kecací čtvrtky. Ty jo, to si tam ti lidé povídají? Připadá mi absurdní představa, že o sobě vědí, že si rádi hrají, a přesto si jen tak povídají. Navíc na stránkách klubu inzerují i mučírnu a pravidla hraní si. Tam se vydat, to musí být o strach! Nikdy jsem nesebrala odvahu zajít na swingers párty nebo cokoliv podobného. A teď bych měla jít sem? Panebože, já nejsem úchyl. Tohle je na mě přece moc. Já bych asi chtěla jenom dostat na zadek. Trochu. A možná se u toho nechat maličko přiškrtit. Ale přijít do tohohle doupěte? A nechat se zbít? Tam určitě chodí jen to nejsilnější jádro. To je jasný.

Jenže já tak hrozně moc chci… A tak se nachytám u toho, že píšu na mail klubu a proaktivně se přihlašuji k tomu, že bych na Kecací čtvrtek přišla. Je úterý a jakási Nenufer mi píše, kam se mám dostavit. A že přijít přesně v pět nemusím.

A tak já jdu. Je srpnový čtvrtek, od služebky v USA utekly skoro přesně dva měsíce, venku je krásně, mám na sobě šaty jako z 50. let s nabíranou sukní a vzala jsem si pěkné spodní prádlo, kdyby mě přeci jen ti vlci u vchodu přepadli, tak ať nedělám ostudu…

Ale u vchodu žádní vlci nečíhají. Jako jo, za vchodem sedí u stolu smečka psů, ale vypadají poměrně přátelsky a normálně si povídají. Zatím tu ale moc dalších lidí není. V baru je trochu přítmí, jsou tu různé gauče. A v jednom stolu je díra. Na co tam je? Hlavou mi to šrotuje a přemýšlím, proč jsou všechny stoly pro cca 10 osob? To tu není žádný stůl, u kterého bych mohla sedět sama a jen pozorovat okolí jako myška ze své díry? Většina lidí tu vypadá úplně normálně, ale já se necítím dostatečně sebejistě a jít za nimi mi připadá nemožné. Jasně, na stránkách klubu psali, že si můžu přisednout a dát se s kýmkoliv do řeči. Ale na to se teda necítím. Obezřetně (ale samozřejmě s jistotou v oku i kroku) jdu k baru. Prý se tam mám hlásit, když jsem tu poprvé. A tak se hlásím. Moc sympatická slečna s obojkem se mě ptá, jak se jmenuju nebo jakou chci používat přezdívku. Ježiš. S tím jsem nepočítala. Tak třeba Alča. Jak kreativní. Dala bych si asi tak tři panáky na kuráž, ale jsem tu autem. Takže pivo. Malý. To abych nemohla utéct hned a musela si dát aspoň hodinu na vystřízlivění.

A vydám se na obhlídku místností v prvním patře. Bylo mi řečeno, že právě tam jsou ony místnosti na hraní. Většina místností je zavřená, na jedné je ručička „hodin“ na červené a zevnitř se ozývá ženské vzdychání. Ty jo. Otevřené místnosti ale vidím jen dvě. Jednu, která vypadá jako středověká mučírna a druhá, která vypadá jako sex shop, jenže s věcmi, o jejichž účelu docela musím přemýšlet. Visí tu spoustu kovových náčiní, maska psa, jakési symboly na šňůrce, nástroje, které používá můj gynekolog a pak spoustu barevných provazů. V dalším rohu jsou anální kolíky a kuličky. Aha, tak to už jsem aspoň někdy viděla. A taky tu mají biče. Jeden má přes půl metru a já jsem hrozně zvědavá. Jaké to asi s takovým bičem je? Nebo s tamtou chlupatou, od pohledu hebkou, plácačkou?

A knihy. Mají tu knihy! Konečně cítím trochu pevnější půdu pod nohama. Běžím hned na bar poprosit, že bych si chtěla nějaké knihy koupit, abych si zase něco dalšího nastudovala. Muž z baru jde se mnou nahoru a já si nadiktuju, které knihy si odnesu. Zvědavost mi nedá a musím se zeptat i na ten bič. Jaké to s ním je? Muž někam odběhne a přinese svůj vlastní, je trochu delší, a požádá mě, ať nastavím ruku. Ruku? Trochu mě s ním švihne a já nemám rozseknutou kůži. Naopak cítím jen příjemné teplo v místě, kde se mě bič dotkl. To by se mi mohlo líbit.

Pak si s knihami sednu na zahrádku a naoko čtu, ale hlavně poslouchám cizí rozhovory. Které jsou o naprosto normálních věcech. Kdy, kdo a kam pojede na dovolenou, jestli je seriál Bonding dobrý (aha! píšu si) a podle čeho vybírat obojek. Pořád ale sedím sama a nesebrala jsem odvahu s kýmkoliv z nich mluvit. Jediný, koho mám odvahu znovu oslovit je barmanka, které se ptám, jestli tu náhodou není Tabron. Našla jsem její kontakt na stránkách klubu, vyměnily jsme si pár mailů o vzdělávacích akcích (ano, v BDSM se dá vzdělávat!) a tak mám teď dojem, že je jediná, koho znám a za kým bych se mohla vydat na kus řeči.

Tabron sedí u stolu ještě s dvěma slečnami a řeč je o proběhnuvších akcích a o lidech, které neznám. Představím se a dámy mě vyzvou, abych si sedla k nim. Aha, takže takhle snadno jsem to mohla zkusit předtím, jenže vysvětlujte to introvertům a nováčkům. Vyprávím Tabron o tom, jak mě to zatím jen tak decentně zajímá a ona mi radí, ať nespěchám. Ani na sebe ani na manžela.

Její kamarádka mi na oplátku vypráví, že ona už od puberty věděla, jak chce všechno vyzkoušet. Jak jako všechno? A tak mi vypráví, co všechno se dá dělat, vypráví mi o hranicích, stopce, ukazují různé modřiny, obdivují si je navzájem a já koukám s otevřenou pusou na to, že se nejen nechají bít tak, že to zanechá stopy, ale ještě navíc veřejně. Dala bych si drink, kdyby to šlo. Ale nemůžu a navíc cítím, že pro dnešní den to bylo na mou hlavu příliš.

Cestou domů volám svojí nejlepší kamarádce a vyprávím jí. Jsem plná dojmů, ale zároveň nevím, jestli tohle bude moje cesta. Ale stejně znova dojdu k tomu, že si nemůžu vůbec pomoct. A že tohle všechno musím zkusit ukázat muži a uvidíme, jestli by se mu to nemohlo zalíbit tak, jako moje slzy.

Co třeba začít nějak online?

Je léto, hodně, hodně brzy ráno a já nesnáším ranní vstávání. Dnes ale nemám na výběr, je čas vyrazit na letiště a na služebku do USA. Na letišti se potkávám s klientkou, a protože letíme každá jinak a ona dřív, mám čas si dát to pověstný kafe, co mě postaví na nohy.

Poloslepá únavou čekám, až mi paní v Costa Coffee připraví karamelové latté se šlehačkou. Hledím si svého, když vchází muž zhruba v mém věku. Mám velkou slabost pro muže v obleku (a pokud mají ještě brýle, tak mají v případě zájmu velmi snadnou startovní pozici). Vypadá, že mu ranní vstávání dělá dobře zhruba tak, jako mně a zoufale civí do seznamu „vytuněných“ káv. Tak mu navrhnu, ať si dá totéž a čekám, že se zasměje a dá si poctivé silné double espresso. Ne. Dá si karamelový cumel, jako já.

Příprava nějakou dobu trvá a dáme se do řeči. A protože oba letíme stejným letadlem, pokračujeme i na gate při čekání na odlet. Povídá se s ním dobře a je s ním docela legrace. Takže když se máme prokázat letenkou a cestovním dokladem, sjedu mu jméno a najdu si ho na LinkedIn. Chvíli přemýšlím, jestli si ho do své sítě přidat. Když mě ale před usazením poprosí, ať na něj počkám po příletu, že by se chtěl rozloučit, je jasno. Protože chci stihnout letadlo do USA, připadá mi možnost propojení přes LI jako win-win situace. Po příletu v Americe zjišťuji, že i on to ohodnotil jako dobrý nápad.

Služebku si užívám, čerpám vědomosti a sem tam si s klientkou dopřejeme drink a kus řeči. A pán z letiště mi píše, jak má rád grilování, péči o dům a jízdu na kole. Během jedné pracovní večeře mi pak přichází zpráva, že má pán rád i další věci. Věci, které možná běžní lidé úplně nedělají. Jsem odjakživa až nezdravě zvědavá. S věkem se učím krotit a nevyzvídat moc. Ale když si někdo takhle krásně naběhne, tak tomu nemůžu odolat. Jestli on nebude zvrhlík!

Sex byl vždycky moje oblíbené téma a faktem je, že po letech manželství nám sice kvete láska, ale vášeň už dávno vyprchala a nějaký nápad na zpestření se hodit může. Kamarádky v dlouhodobých vztazích moc neporadí, buď jsou na tom stejně nebo tvrdí, že nejsou a vypráví, jak mají po 15 letech pořád žhavý sex. Přeju jim to, ale nechápu, jak to dělají.

My s mužem už ale několik měsíců chodíme do párové poradny, abychom svůj vztah dokázali otevřít eticky. S ohledem na to, že jsme si oba jistí, že jsme jinak šťastní, jsme si zvolili cestu nemonogamie, ale když už, tak to udělat pořádně. Terapeut nás seznamuje s tím, kolik typů nemonogamie existuje, ale nějak pořád nemůžeme najít, která bude ta naše, a tak jsme radši věrní a čekáme, že se to vyřeší za nás.

A pak mi pán z letiště navrhuje, ať se při potěše na hotelu chytím za krk a omezím si přístup krve do mozku. Jako škrtit se? Je blázen? Zvažuju, že mu v rámci hry napíšu, jak skvělý to bylo a myšlenku opustím, ale pak mi to hlodá hlavou. Co když to zkusím? Co když má pravdu?

Naprosto mi vyrazilo dech, o kolik to můj prožitek prohloubilo. Jako bych během toho byla schopná vnímat jen to, co dělám a zbytek světa se ztratil. Co to sakra bylo?

Nevím, jestli mi pán z letiště věřil, že jsem to opravdu vyzkoušela, ale myslím, že moje zvědavost ho motivovala sdílet se mnou i další věci. Dodnes si vážím toho, že mi nepsal explicitní detaily, ale vždycky jen decentní narážky s cílem, abych si našla svou vlastní cestu. Nikdy nepsal, co by se mnou chtěl dělat, ale sdílel se mnou svoje nekonkrétní sny a touhy a já je četla jako erotické povídky napsané přímo pro mě a pro moje představy. Začala jsem silně uvažovat, jestli se někdy sejdeme a tyhle věci začnou být reálné. Káva po návratu tak docela dávala smysl.

Pán z letiště a já jsme se tedy opravdu jednou sešli osobně a zjistili, že to, co ve zprávách plynulo tak přirozeně bylo při osobním setkání strašně křečovité. Ani jeden jsme si nebyli jistí, že bychom ten další krok měli odvahu udělat. A po tomhle setkání to pak pomalu den za dnem umíralo.

Můj muž si moje pocity pozorně vyslechl, ale po vyslovení toho, že bych možná mohla mít BDSM tendence mi sdělil, že mi určitě nebude bránit si je realizovat jinde, ale že jeho podobné věci neberou.

Jako by mě všechna radost a všichni okolo opustili. A já měla dojem, že pán z letiště byl jediný decentní a zajímavý úchyl, kterého potkám.

Díky bohu, že mám ale zvídavou a velice otevřenou nejlepší kamarádku. Dala mi tehdy tip na knihu, na komiks Sunstone, a i díky němu se možná daly další věci do pohybu. Možná by mě předtím nenapadlo hledat knihy s touhle tematikou. Ale určitě by mě nenapadlo, že existují nějaké kluby, kde se takoví lidé scházejí.

Ale to už je díl druhý…