Je příšerná zima. Vyrazila jsem si v lodičkách, šatech a kožené bundě do Atíku a když zalezlo slunce, ochladilo se, jako by to Slunce spíš vyhaslo. Za ten kousek od metra jsem promrzlá tak, že mám dokonce chuť na čaj, což je u mě, milovnice studeného točeného, co říct. Krutý Sever už na mě čeká. Jeho přístup k vázání se mi líbil od našeho prvního setkání v Atíku. Dávalo mi proto smysl se ho jednou, po pár drincích na kuráž, zeptat, zda by byl ochotný vázat i se mnou. Všimla jsem si, že nemá problém vázat s většími modelkami a protože nemám 50 kg, doufala jsem, že by mohl souhlasit. Loni na podzim jsem totiž se svou váhou dosáhla svého dosavadního maxima a sáhla si na pro mě těžko zpracovatelnou velikost 42. Trápilo mě to a postupně hledala cestu, jak se dostat z BMI – mírná nadváha, do BMI – ideální váha. A protože jsem nikdy nezažila (přísahám) vyplavení endorfinů po cvičení a při nordic walkingu jsem si dokázala způsobit únavovou zlomeninu (ano, jde to) a ještě jsem opravdu velký milovník dobrého jídla, šlo to pomalu. Tohle pomalé ubývání na objemu spolu s komentářem jedné osoby, že má raději drobnější ženy mě tak dovedlo k přesvědčení, že jsem plus size modelka. Hodně jsme o tom se Severem, a nejen s ním, diskutovali a komunitou pak i paralelně proběhlo několik zkazek o tom, že nechtějí všichni vázat jen modelky, které jde uzvednout jednou rukou. Snad to aspoň některé ženě pomohlo.
Mně ale moje vlastní zvětšování nepřímou úměrou zmenšovalo sebevědomí a hlavně sebejistotu, že jsem atraktivní. A přitom jsem si tak moc přála být pro muže žádoucí. Nedávno jsem větší věci vyhazovala, abych do nich neměla příležitost zase dorůst a když se zpětně dívám na vyhozené věci, nebyl problém jen to, že jsem kupovala větší velikosti, ale i to, že jsem si kupovala věci čím dál volnější, až se z nich postupně vytratila ženskost. A proto jsem tehdy Severovi dala zatraceně náročnou zakázku. Vybudovat session tak, abych se cítila jako žena, o kterou někdo stojí. Abych pro něj byla nejen objekt do provazů, abych nebyla jen jedna z mnoha (i když je mi jedno, kolik nás váže), ale někdo, s kým opravdu touží vázat.
Tenhle díl píšu s opravdu podstatným odstupem, protože až po skoro dvou měsících umím přesně říct, co se nám tehdy nepovedlo. Šla jsem za ním (aniž bych si toho byla sama vědoma) s tématem, které bych nečekala, že se vyřeší ani po půl roce terapií s psychoterapeutem a myslela si, že jedno vázání to celé změní. Sever na druhou stranu pochopil, že si za ním jdu pro své poprvé v provazech, protože váže a pracuje s emocemi. Tak zásadní rozdíl v záměru pak vysvětluje to, co se mi odehrávalo v hlavě po našem vázání.
Sešli jsme se tedy těsně před kecacím čtvrtkem v Atíku, trochu si dopřáli povídání víceméně o ničem, ohřáli se nápoji a vyrazili do prvního patra, do jedné z těch místností, které mě při první návštěvě tak děsily a lákaly zároveň. Sever nastavil ručičku na „nerušit“ a já si skočila na toaletu. Když jsem se vrátila zpátky, Sever ještě poslouchal hlasovku jedné z modelek a já se jala připravovat. Mám si nechat šaty? Nebo ne? Chtěla bych si je svléknout, ale nebude mu to vadit? Nebudu ho pohoršovat? Sever mi říká, že jemu je to jedno a já slyším, že ho moje nahé tělo v prádle nezajímá, zatímco on říká, že vázání ho baví s oblečením i bez a je na modelce, jak se cítí příjemněji. Svlékám se tedy do podprsenky, kalhotek a vzorovaných punčocháčů a nevím, jakou zaujmout pozici. Sedám si tedy a čekám. Je to zajímavé. Jako by provazy ve mně okamžitě spouštěly submisivitu. Sever pouští hudbu a pomalu se ke mně naklání.
Rozhoduju se, že trochu rozpačitý začátek pustím z hlavy a soustředím se jen na něj a provazy. Jeho doteky jsou něžné, svazuje mi ruce k sobě a připevní k tělu. Nebolí to, ale ten dotek je silnější než ty mazlivé rukou. Najednou cítím jeho tělo za sebou, dotýká se mých zad a dýchá mi na krk, což ve mně vyvolává okamžité vzrušení, je fascinující, jak nám naše erotogenní zóny odebírají schopnost kontroly těla. Jako bych najednou měla místo páteře rosol a padám mu do náručí. Obmotává mě provazy, nehty na rukou zatíná do mých paží a škrábavě po nich sjíždí dolů, bolí to, ale v mém vzrušení to jen prožitek prohlubuje. Stále za mými zády se přesouvá k vázání mých nohou a velmi brzy, po zjištění, že stehna jsou s provazy spokojená, se rozhodne mučit moje holeně. Už mám skoro pocit, že je to jen další příjemný pocit, když za provaz silně zatáhne a na svou dlaň namotá takový kus provazu, že se mi zbytek zakousne přímo do holeně tak moc, až vykřiknu bolestí. Chvíli tak vydrží a čeká, jestli si zvyknu a já si zvykám. Prvotní šok je pryč, bolest sice zůstává, ale už není tak ohrožující, spíš jako by se tělo ptalo, jestli tohle je teď nová norma. Sever provaz pomalu povolí, což bolí snad o něco víc než předtím ono utažení. Nechává mě ve zbývajícím pohodlném úvazu a pokládá na záda, zatímco se soustředí na moje dýchání. Jsem v naprosto podivném rauši a toužím, aby to nikdy neskončilo. I když se mě nedotýká, cítím, jak se nad mým tělem pohybuje ruka, zvedá se a klesá podle mého dechu a já jsem jenom tady a teď. Vzrušená, uvolněná, poddajná a připravená na všechna jeho přání.
A proto jsem strašně zmatená, když session najednou končí, otevírám oči, hlavu mám vedle jeho nohou a zoufale cítím, že dál už nic nebude. Melu nějaký nesmysly, jaký z člověka padají po fakt skvělým sexu, ale cítím se v tom sama. Nerozumím tomu, co se právě dělo, ale zároveň nemám pocit, jako bych o tom mohla mluvit. Možná mylně, možná pravdivě ze Severa cítím, že je čas se zase poskládat a vyrazit do Atíku dolů. Bere do ruky telefon, přepíná písničku a já se trochu poníženě zvedám a oblékám si šaty.
Už když jdu dolů, tuším průšvih, který mi to v hlavě nadělá, ale nemám odvahu něco říct. Nedej bože se ptát, co to bylo za pocity a nevděčně zjišťovat, proč to tak skončilo. Dole se potkám s Barnabym a mým manželem a chvíli mám dojem, že to zvládnu. Ale je mi vlastně dost nedobře. Sever mě žádá o to, abych mu poslala feedback, až se na to budu cítit, což mu slibuji a řeším svou nejistotu tlacháním a drinkem. O den později, když je mi čím dál hůř, se vrhnu do psaní sáhodlouhé zprávy o tom, jak se cítím a jak na mě co působilo. Ale zůstávám bez odpovědi a snažím se sama sebe přesvědčit, že je to tím, že je pátek poledne, Sever je v práci a máme každý svůj život. Ale vůbec mi to mlčení nepomáhá. Potřebovala bych jeho odpověď hned. Připadám si jako hysterka, ale hlavou se mi pořád honí, co se to sakra stalo a proč je mi z toho takhle.
Zkouším se nejdřív nenápadně zeptat dvou spřátelených zkušených žen, jak dlouho tak trvá, než se rigger ozve v případě, že feedback není úplně pozitivní, ale není zas tak těžké ze mě dostat, co mě trápí. Obě mi dávají svou maximální podporu a já bych jim tímto chtěla složit fakt hlubokou poklonu. Aniž bychom se nějak osobněji znaly, byly ochotné mi věnovat svůj opravdu drahý čas a tahat z řiti cizí nenažranou modelínu. Ale poděkování patří také Markovi (Marc Lirian) díky kterému jsem měla možnost zažít své druhé poprvé tak, že jsem z něj odcházela šťastná jak měsíček na hnoji, zamilovaná do provazů a moc se těším, až se příště budu věnovat tomu, jak si mě Marek pohoupal.
Přiznám se, že původně jsem o negativních zkušenostech nechtěla psát. A pokud ano, tak striktně anonymně, protože velmi často to není o tom, že mi to ten člověk udělal schválně, ale je to tím, že jsme se nepochopili. Ale tady jsem se rozhodla udělat výjimku. A to proto, že je to jednak se Severovým souhlasem, ale hlavně proto, že je to naprosto ukázkový příklad toho, když si obě strany nevyjasní záměr, ale i toho, jak se nepříjemný pocit může v rámci hodin zvrhnout do ošklivého propadu a je třeba na to být připravený. Kdyby tenhle díl měl pomoci byť jen jediné osobě, tak ho za to stálo sepsat.
Tenhle příběh ale nakonec má svůj dobrý konec. Sever se v sobotu večer ozval. Můj feedback nechtěl odbýt krátkou zprávou a nemohl vědět, že pro mě by byla lepší krátká zpráva hned, než komplexnější odpověď den a půl po mém feedbacku. Já se zase nechtěla vnucovat a nemohla vědět, že bych měla napsat, že potřebuji odpověď, byť krátkou, hned. Někdy by nám všem možná mohlo pomoci, kdybychom nejenom uměli říct, ale také měli odvahu říct co potřebujeme. Severova reakce na mě nakonec udělala velký dojem. Nejsem zvyklá, aby lidé dokázali tak dobře přijmout feedback a místo obhajování se nabídli konstruktivní řešení a pochopení. Zkusíme to prostě příště jinak, v klidu, soukromí a budeme totiž o záměru mluvit, ne si jen posílat zprávy. Protože i když psaní miluju, nemusí druhá strana vždycky pochopit, co chci říct já.