Mám z toho dne fotku v telefonu. Ležíme na terase, já si čtu knížku Základy BDSM pro začátečníky (dovolím si tady nepříběhovou vsuvku – tu knihu prosím zahoďte, je primárně o vztahu D/s 24/7 a nadělá začátečníkům v hlavě víc škody než užitku, perfektní recenzi k ní napsal Altair zde, a Honza spí. Má v náručí komiks Sunstone o dvou krásných holkách věnujících se BDSM a spí! Já myslím jen na to, jak nasát všechny vědomosti světa o BDSM a můj muž spí.
Náš vztah stojí na tom, že často hoříme pro různé věci spolu. Někdy to trochu podpořím svou nezmarovitostí já, jindy on, ale vždy to fungovalo. A najednou, poprvé v našem vztahu, se mi nedaří tenhle plamínek zažehnout. Mám o nás hrozný strach a máme ho oba.
„Mluvte. Hodně o tom, co chcete, mluvte a hledejte místo, kde se to potká. Anebo prostě zkuste realizaci svých potřeb mimo. Pokud se na tom domluvíte.“ S touhle radou na mysli probíráme vše pořád dokola a Honza věří, že pokud po tom opravdu toužím, tak k sobě najdu někoho, kdo by mi „to“ dělal rád. Ale já nevím, jestli to chci dělat s někým jiným. A ani nevím, co to „to“ znamená. A Honza se mi svěřuje, že už je zoufalý a že pořád chci něco, co mi nemůže dát.
Mohla bych tu dlouze probírat, jak těžké období to bylo a krásně dostat do deprese sebe i okolí. Ale taky nám v té době svitla naděje. Moc často nebrečím, u nás doma nebrečely ani holky. Ale tohle prostě byla ta situace, která slzy spustí i zarytýmu šutru. A Honza je šťastný. A taky zjistí, že se mu ty slzy a zranitelnost nějak podezřele líbí.
Další den začínám bádat, jestli by se někde nedalo třeba seznámit s lidmi, kteří jsou zkušenější. Kteří by třeba i věděli, jak takovou věc s partnerem zvládnout, zajít na radu. A navíc, v Sunstone nějaký BDSM bar popisovali… A on opravdu BDSM klub existuje! Panebože. Co to bude za sídlo neřesti?
Pročítám si, co by mě v takovém klubu čekalo a narazím na Kecací čtvrtky. Ty jo, to si tam ti lidé povídají? Připadá mi absurdní představa, že o sobě vědí, že si rádi hrají, a přesto si jen tak povídají. Navíc na stránkách klubu inzerují i mučírnu a pravidla hraní si. Tam se vydat, to musí být o strach! Nikdy jsem nesebrala odvahu zajít na swingers párty nebo cokoliv podobného. A teď bych měla jít sem? Panebože, já nejsem úchyl. Tohle je na mě přece moc. Já bych asi chtěla jenom dostat na zadek. Trochu. A možná se u toho nechat maličko přiškrtit. Ale přijít do tohohle doupěte? A nechat se zbít? Tam určitě chodí jen to nejsilnější jádro. To je jasný.
Jenže já tak hrozně moc chci… A tak se nachytám u toho, že píšu na mail klubu a proaktivně se přihlašuji k tomu, že bych na Kecací čtvrtek přišla. Je úterý a jakási Nenufer mi píše, kam se mám dostavit. A že přijít přesně v pět nemusím.
A tak já jdu. Je srpnový čtvrtek, od služebky v USA utekly skoro přesně dva měsíce, venku je krásně, mám na sobě šaty jako z 50. let s nabíranou sukní a vzala jsem si pěkné spodní prádlo, kdyby mě přeci jen ti vlci u vchodu přepadli, tak ať nedělám ostudu…
Ale u vchodu žádní vlci nečíhají. Jako jo, za vchodem sedí u stolu smečka psů, ale vypadají poměrně přátelsky a normálně si povídají. Zatím tu ale moc dalších lidí není. V baru je trochu přítmí, jsou tu různé gauče. A v jednom stolu je díra. Na co tam je? Hlavou mi to šrotuje a přemýšlím, proč jsou všechny stoly pro cca 10 osob? To tu není žádný stůl, u kterého bych mohla sedět sama a jen pozorovat okolí jako myška ze své díry? Většina lidí tu vypadá úplně normálně, ale já se necítím dostatečně sebejistě a jít za nimi mi připadá nemožné. Jasně, na stránkách klubu psali, že si můžu přisednout a dát se s kýmkoliv do řeči. Ale na to se teda necítím. Obezřetně (ale samozřejmě s jistotou v oku i kroku) jdu k baru. Prý se tam mám hlásit, když jsem tu poprvé. A tak se hlásím. Moc sympatická slečna s obojkem se mě ptá, jak se jmenuju nebo jakou chci používat přezdívku. Ježiš. S tím jsem nepočítala. Tak třeba Alča. Jak kreativní. Dala bych si asi tak tři panáky na kuráž, ale jsem tu autem. Takže pivo. Malý. To abych nemohla utéct hned a musela si dát aspoň hodinu na vystřízlivění.
A vydám se na obhlídku místností v prvním patře. Bylo mi řečeno, že právě tam jsou ony místnosti na hraní. Většina místností je zavřená, na jedné je ručička „hodin“ na červené a zevnitř se ozývá ženské vzdychání. Ty jo. Otevřené místnosti ale vidím jen dvě. Jednu, která vypadá jako středověká mučírna a druhá, která vypadá jako sex shop, jenže s věcmi, o jejichž účelu docela musím přemýšlet. Visí tu spoustu kovových náčiní, maska psa, jakési symboly na šňůrce, nástroje, které používá můj gynekolog a pak spoustu barevných provazů. V dalším rohu jsou anální kolíky a kuličky. Aha, tak to už jsem aspoň někdy viděla. A taky tu mají biče. Jeden má přes půl metru a já jsem hrozně zvědavá. Jaké to asi s takovým bičem je? Nebo s tamtou chlupatou, od pohledu hebkou, plácačkou?
A knihy. Mají tu knihy! Konečně cítím trochu pevnější půdu pod nohama. Běžím hned na bar poprosit, že bych si chtěla nějaké knihy koupit, abych si zase něco dalšího nastudovala. Muž z baru jde se mnou nahoru a já si nadiktuju, které knihy si odnesu. Zvědavost mi nedá a musím se zeptat i na ten bič. Jaké to s ním je? Muž někam odběhne a přinese svůj vlastní, je trochu delší, a požádá mě, ať nastavím ruku. Ruku? Trochu mě s ním švihne a já nemám rozseknutou kůži. Naopak cítím jen příjemné teplo v místě, kde se mě bič dotkl. To by se mi mohlo líbit.
Pak si s knihami sednu na zahrádku a naoko čtu, ale hlavně poslouchám cizí rozhovory. Které jsou o naprosto normálních věcech. Kdy, kdo a kam pojede na dovolenou, jestli je seriál Bonding dobrý (aha! píšu si) a podle čeho vybírat obojek. Pořád ale sedím sama a nesebrala jsem odvahu s kýmkoliv z nich mluvit. Jediný, koho mám odvahu znovu oslovit je barmanka, které se ptám, jestli tu náhodou není Tabron. Našla jsem její kontakt na stránkách klubu, vyměnily jsme si pár mailů o vzdělávacích akcích (ano, v BDSM se dá vzdělávat!) a tak mám teď dojem, že je jediná, koho znám a za kým bych se mohla vydat na kus řeči.
Tabron sedí u stolu ještě s dvěma slečnami a řeč je o proběhnuvších akcích a o lidech, které neznám. Představím se a dámy mě vyzvou, abych si sedla k nim. Aha, takže takhle snadno jsem to mohla zkusit předtím, jenže vysvětlujte to introvertům a nováčkům. Vyprávím Tabron o tom, jak mě to zatím jen tak decentně zajímá a ona mi radí, ať nespěchám. Ani na sebe ani na manžela.
Její kamarádka mi na oplátku vypráví, že ona už od puberty věděla, jak chce všechno vyzkoušet. Jak jako všechno? A tak mi vypráví, co všechno se dá dělat, vypráví mi o hranicích, stopce, ukazují různé modřiny, obdivují si je navzájem a já koukám s otevřenou pusou na to, že se nejen nechají bít tak, že to zanechá stopy, ale ještě navíc veřejně. Dala bych si drink, kdyby to šlo. Ale nemůžu a navíc cítím, že pro dnešní den to bylo na mou hlavu příliš.
Cestou domů volám svojí nejlepší kamarádce a vyprávím jí. Jsem plná dojmů, ale zároveň nevím, jestli tohle bude moje cesta. Ale stejně znova dojdu k tomu, že si nemůžu vůbec pomoct. A že tohle všechno musím zkusit ukázat muži a uvidíme, jestli by se mu to nemohlo zalíbit tak, jako moje slzy.
Co třeba začít nějak online?