Nějakou dobu jsem sbírala odvahu říct si Jirkovi o další session. Jenže mi ta první pořád ležela v hlavě. Byla tehdy velmi, velmi intenzivní a balancovala na hraně toho, co snesu. Byl to pro mě proto schizofrenní pocit. Moc jsem toužila zažít znovu tu intenzitu, znovu se ztratit v momentu a vypnuté hlavě a znovu si užít ten příval endorfinů po skončení session. Ale zároveň jsem se bála té intenzity a bolesti a toho, že to tentokrát nezvládnu. Co ale vlastně znamená to zvládnout?
A tak tu stojím, u Jirky, na sobě decentní černé krajkové body s dlouhými rukávy a punčocháče s podobným vzorem a dívám se, jak si Jirka chystá provazy. Tváří se spokojeně, a dokonce utrousí poznámku, že outfit jsem zvolila vhodný. Brousí kolem mě a přemýšlí. Zahlíží na provazy, vlasy mi z obličeje dá prstem za ucho, jeden z provazů zvedne a prudkým trhnutím uvolní bight. Dívám se na něj s mírně sklopenýma očima a bojím se. První dotek provazů ucítím na zápěstí, na kterém mi Jirka uváže single a postupuje podél rukou nahoru a tvoří tak žebřík z provazů a uzlů. Každý další obmot velmi pevně utáhne a ze mě unikne spokojený vzdech. Čím silněji utahuje, tím víc se mi to líbí. Je to zvláštní, něco podobného mi ještě nikdo nedělal a já jsem překvapená, jak moc se mi to líbí. Hlesnu, že to je přesně ono a Jirka se spokojeně usměje. Ruce mi ohne a přiváže k bambusu nade mnou. A zatímco si užívám blažený pocit, pohladí mě po tváři, krku a zádech až k pasu. Tam se zastaví a provazem pas uváže a utáhne. Že se mi tohle líbí už vím déle a vrním si proto i dál blahem. I pas mi tedy připevní k bambusu a odhodlaně sleduje mou levou nohu. Je možné, že by to bylo tentokrát jen intenzivně příjemné? Chytí mi kotník, nohu ohne a přiváže kotník ke stehnu, jen jedním singlem, a zvedne mírně k bambusu. Zakloním spokojeně hlavu a přivřu oči.
A to byla chyba. Jirkovi bleskne v očích, rychle mi uváže uzel na vlasech a vlasy připevní ke kotníku zdvižené nohy tak, že mám buď zakloněnou hlavu úplně dozadu nebo musím nohou v kyčli pohnout tak, aby byla co nejvíc dozadu a já si mohla ze záklonu maličko ulevit. Chvíli se to snést dá, jenže mně je jasné, že tohle nedám dlouho. Za pár vteřin balancování na jedné noze se unavím a povolím nohu v kyčli, což mi ale přitáhne hlavu víc dozadu. S hrůzou zjišťuju, že ale nedokážu nic říct, protože mám hlavu tak zakloněnou, že mi to fyzicky mluvit neumožňuje. A tak přemýšlím, jestli mám začít kňourat nahlas anebo to ještě chvíli vydržet, překonat se a dopřát si pak víc vyplavených hormonů štěstí. Jenže už po chvilce začnu kňourat nahlas mimoděk, je to nepříjemné a začínám cítit, jak mě hlava začíná bolet. Jirka mě bedlivě sleduje a čeká. Čeká na moment, kdy moje tělo začne vykazovat známky toho, že déle už to nedám. Ten moment odhaduje přesně a hlavu ze záklonu mi uvolňuje. Okamžitě mě zaplaví úleva a zároveň smutek. Jirka mě odvazuje a já si říkám, že to bylo skvělé, intenzivní, ale hrozně krátké. To mi přeci neudělá…
Nechá mě chvíli vydechnout a pak požádá, abych si klekla do seizy a klekne si za mě. Mám vázání TK docela ráda. Sice není tak dynamické, ale je předzvěstí zajímavých momentů a já mám navíc ráda letmé, ne úplně cílené dotyky, což mi TK splňuje na jedničku. Když dvouprovazové TK dokončí, prsty mi projede vlasy a pevně chytí. Zatáhne za ně nahoru a já se na nohy postavím okamžitě. Přehodí provaz přes bambus, a zatímco se mi dívá do očí, tahá za provaz. Cítím tlak na TK kolem rukou, ale i na ruce samotné a začnu se zvedat na špičky. Tohle nebude úplně příjemné.
Jirka si pode mě sedá na bobek a pak si i lehá. A s provazem v ruce mě dál zvedá. Opírám se podlahy už jen konečky prstů, když mi nařídí, abych nohy zvedla. Poslechnu, protože rozdíl už velký nebude. A visím. Visím si jen za TK.
Spokojeně mě spustí na špičky a ptá se, jestli je mi úvaz pohodlný. Musím přiznat, že tohle TK je dost pohodlné, i když neumím říct proč. Jen poznamená, že to je dobře, ale nic dalšího mi neprozradí. Postupně mi za stehno a nárt zvedne levou nohu až k tělu se špičkou ve výšce mé hlavy. Balancuju na jedné špičce a přirozeně se předkloním, abych si ulevila a trochu váhy přenesla na provazy na rukách a trupu. Jenže takhle to být nemá a Jirka se ke mně blíží s dalším provazem. Nařídí mi se prohnout, provazy mi strčí mezi zuby a hlavu přiváže k provazu za mou hlavou. Být rovně a nemoci si ulevit, je ale o dost složitější a nepříjemnější než předtím. Jak dlouho tohle můžu vydržet? A pak se Jirka zblázní, přijde, a na noze, na které jsem stála, mi začne vázat futomomo. Najednou visím celá, s hlavní váhou na TK, jenže se do něj nemůžu položit, do provazu mezi zuby se zakousnu, asi s pocitem, že je to další bod, který mi pomáhá si ulevit a zuřivě dýchám v naději, že to rozdýchám. Snažím se. Chci to zvládnout, ale po chvíli mě začnou bolet ramena tak, až mě to vyděsí, i když vím, že jsou zamčená dobře. Přes provazový roubík začnu křičet „ramena“ a Jirka urgenci v mém hlase okamžitě pochopí. Joan kdysi řekla, že dobrý rigger se pozná podle toho, jak rychle rozvazuje. A Jirka moje futomomo rozvazuje ve vteřině. Jsem mu neskonale vděčná a zaplaví mě pocit obrovské důvěry. Ano, tohle Kata Ashi pro mě bylo velmi náročné. A přesto mám pocit blaženosti a radosti.
Jirka mi už podruhé ukázal, že prožitky s ním jsou silné, náročné, ale zároveň si dává pozor na bezpečnost. Rychlost, s jakou mi dokázal pomoci, ve mně zanechává silný dojem. Po prožitku s ním odcházím s pocitem radosti a potěšení. S pocitem, že jsem zvládla něco, na co můžu být pyšná a díky čemu se cítím zase o kousek dál. Navzájem si chválíme, jak nám to hezky šlo a nemusím se moc rozmýšlet, když se začneme bavit o dalším termínu. Moc se na něj už těším!
Jenže čím dál budu jako modelka postupovat, tím víc sama musím vědět. Už před drahnou dobou jsme si s Honzou dopřáli soukromku u Joan pro vázané. Když proto vypsala pro vázané celý workshop, nebyla varianta se ho nezúčastnit, i když se konal až v Ostravě. Když totiž Joan vypíše workshop pro vázané, je jedno, že cesta potrvá hodiny, je jedno, že půjde o město, kde si z vás lidé v baru, když se zeptáte na cestu do centra, dělají legraci, že s tímhle přízvukem se do centra nikdy nedostanete, a je jedno, že spíte v hotelu, který je hmatatelným důkazem nejen toho, že devadesátky byly fakt byly divoký.
V Ostravské Klubovně, která je oproti Subspace menší, dle mého odhadu zhruba o třetinu, nás vítají tři její zakladatelé, Dede, Mr Dyoda (Matěj) a Zuzka, a spolu s nimi Joan. Je tu i pár dalších známých tváří, dokonce i Aki a Kimi, a mně znovu dojde, jak příjemné je potkávat stejné osoby na různých akcích a různých místech. Mít svou komunitu lidí, se kterými člověk prožije příjemný den. Ani nemusíme příliš mluvit, ale vytváříme si společné zážitky. A pak je o tolik snazší se seznámit osobně, o všech těch zážitcích si povídat a navazovat přátelství.
Začínáme cvičením, ve kterém si zkoušíme, jakou roli hraje aktivita modela(ky) a cílem má být si najít tu svou míru aktivity, která vyhovuje oběma stranám. Tohle cvičení mi připadá moc zajímavé, protože v podstatě nikdo není pasivní model(kou) a otázkou je, kde je ta hranice, řekněme spratkovitosti a přetahování se o kontrolu. Některá vázání jsou jako tanec, kde jeden sice vede, ale druhý je aktivní stejně tak. A jiná jsou o odevzdání se do rukou riggera. Je poučné si hledat tu svou cestu.
Joan nám pak vysvětluje několik způsobů zamykání ramen, což byla informace, kterou jsem v začátcích vázání úplně postrádala, a i když už to dnes znám, je to primárně díky soukromce s Joan. Základy TK, kde se zamykání učí, jsou obsahem workshopu pro Začátečníky (což je ale až druhý workshop po Seznámení s provazy) v Subspace. Ale co když jste model(ka), který(á) na workshopy nechodí, protože nemá riggera, který by tyhle workshopy ještě navštěvoval? Moc mě mrzí, že tenhle workshop není častěji a že o něj není ze strany vázaných větší zájem.
Pro nás s Honzou to ale byl výjimečný workshop ještě z jiného důvodu. Oba už máme mnohem víc zkušeností, než na začátku a oba víme, že provazy bolí a umí bolet hodně. A když mi proto Honza uváže TK, odvážíme se i do závěsu. Do našeho prvního společného. A líbí se nám to! Že by to byl první krok na cestě zpátky k, alespoň občasným, ale společným workshopům?
Za fotografii děkuji Alive ropes