Koncem listopadu 2022 vydal Marc Lirian spolu s Wild Poppy, Whisper Ropes Lady, Krutým Severem a Siona Lyou článek o varovných signálech při hledání riggera na http://darkpress.cz/chci-ted-a-tady-svazat/. Nosila bych dříví do lesa, kdybych se pokoušela říct totéž. Ale chtěla bych k textu přivést i pozornost těch, které svazování neláká. Pravidla jsou totiž poplatná i těm, kteří holdují spanku nebo dalším BDSM ale i ne-BDSM praktikám (například tantrické masáže), kde prožitek řídí někdo další. Nedávalo by proto smysl, kdybych psala podobný typ článku. Zato mi dává smysl mluvit o tom, co se přihodilo mně, co to se mnou udělalo a jak to taky může dopadnout, když máte špatný odhad.
Já se odjakživa do všeho hrnu s nadšením a po hlavě. Vždycky jsem byla přesvědčená, že si na všechno musím přijít sama a že toho spoustu urvu jen samotnou svou energií a intenzitou. A ve spoustě životních situací to bylo ku prospěchu, protože přesně tenhle přístup mě často posouval dál. Na druhou stranu jsem díky témuž zažila spoustu nehezkého. Bylo proto jen otázkou času, kdy mě to potká v našem světě.
Každá z nás – modelek, subs, bottoms – jsme jiná. A pro mě osobně bylo hodně těžké přijmout a smířit se s tím, jak to mám já. Chtěla jsem zvládnout víc bolesti, chtěla jsem být schopná jít do zážitku a nepotřebovat k tomu věci okolo, vždyť by to přeci určitě šlo i bez aftercare. Chtěla jsem být silnější a nevnímat, že bylo něco špatně, protože „on se přeci snažil a já to určitě vnímám horší“. A taky jsem to všechno chtěla zvládnout sama a za každou zprávu, že se necítím dobře, jsem se styděla, a přitom jsem je potřebovala psát (díky všem, kteří mi byli podporou).
Bylo pro mě opravdu těžké si přiznat, že jsem citlivá křehule. Moje okolí mi to těžko bude věřit, vždyť jsem přece ta holka, co se tváří, že poradit nepotřebuje, a všechno si zařídí sama. Jenže ono to tak není. A nemít úžasného manžela, který moje slupky poctivě oloupal, byla bych na spoustu věcí sama. Lidé se mnou zacházejí s pocitem, že mě nic nezraní a že unesu daleko víc, než skutečně unesu. A mě to pak rozežírá zevnitř, protože jsem se sice naučila hroší kůži ukazovat, ale už jsem se nenaučila ji mít i uvnitř.
Je prostě nejvyšší čas říct nahlas, že konkrétně já potřebuju laskavější přístup. A že také nerada životem lidí jen proběhnu a zase zmizím. Mou vnitřní energii totiž nejvíc krmí, když cítím, že mám v životě druhé osoby svůj prostor, i když nepotřebuju, aby byl extra velký. A že to té osobě můžu vrátit zpět a věnovat jí na oplátku kus sebe.
S radostí se nechám nalámat do krkolomných pozic a budu plakat bolestí, ponížením, i fňukat frustrací. Je pro mě ale důležité, ba zásadní, abych mohla s druhou osobou mluvit po zážitku a probrat s ní(m) i to, co se nepovedlo (ideálně nejen v rámci aftercare, ale i s odstupem). Pokud se totiž něco nepovede a já to nemůžu říct, část mě to začne stravovat a já prožívám trápení nesrovnatelně větší oproti tomu, co se na session nepovedlo.
Jenže tohle jsem si původně opravdu nechtěla přiznat. Znamená to totiž, že se mi tím zmenšuje počet lidí, se kterými si můžu potenciálně hrát. A já jsem přeci začátečník. Nebudu se přeci vymezovat hned na začátku, abych snad nevypadala nevděčně. Jenže pokud to neuděláme, pokud si sami neuvědomíme, co nás sytí a co potřebujeme, budou nás hry spíš vyčerpávat a budou nám ubližovat.
Tolik jsem toužila po zážitcích a prožitcích, že jsem sama sebe chtěla překonat a byla schopná skousnout to, co bych jindy a jinde nedovolila. Byla jsem ochotná pro zážitek přehlížet varovné signály.
A nejvíc si nabila nos s tantra masérem, který se tantře nevěnuje na profesionální úrovni. Samotná masáž byla tak fascinující, že jsem toužila po dalším setkání a vklouzla do přátelství tak, jak to dělávám a jak mě to těší. A stejně jako si žába nevšimne, že je voda stále teplejší, tak jsem si já nevšimla, že je komunikace čím dál víc o něm, o jeho trápení a o tom, že jsem mu byla podporou. Byla jsem pro něj pevným bodem, když potřeboval, jenže jakmile se cítil lépe, přestal mě mít na zřeteli. Dokud zase s něčím nebojoval. Cítila jsem se užitečná a měla jsem radost z toho nového přátelství. Jenže o přátelství nešlo. Chtěl slyšet, že se mi to s ním líbí, chtěl vidět, že o něj mám lidský zájem, chtěl, dle jeho slov, pojistku, kdyby byla potřeba. A snad i proto naše poslední session začala jeho slovy „Uvidíme, co se dneska stane. Moje hranice znát nepotřebuješ, stačí, že já znám tvoje.“
Nepochybně jsou lidé, kterým jistá nejistota v tom, co zažijí, vyhovuje, ale mě stresuje, když není záměr aspoň ohraničený. Dovedl mě do stavu vzrušení podobnému subspace (stav ve kterém sub už nedokáže úplně říct „stop“, protože se ztratil v prožitku), vyžádal si, abych projevila plné odevzdání odpovědí na otázku, jestli po orgasmu toužím, a v ten moment mi sdělil, že hranici mezi intimní a sexuální interakcí překročit nechce. Proč se ale pak ptal mě? Kdybych jeho hranice znala předem, věděla bych, že půjde jen o vzrušující masáž. Jenže on mi své hranice předem sdělit nechtěl a já si myslela, že se ptá na souhlas, ne proto, aby mě mohl odmítnout. Strašně mě to ponížilo. To, že jsem se nedokázala kontrolovat. To, že jsem někomu důvěřovala a on tuhle důvěru zničil. To, že jsem se frustrací rozplakala. To, že jsem se nedokázala okamžitě sebrat a odejít.
Neměla jsem tušení, že něco takového udělá a rozhodně bych s něčím takovým nesouhlasila. A přitom stačilo tak málo… Říct mi, jaké má hranice. Chápat, jaké to v subspace je. Vědět, jaké zkušenosti mají různí dominanti nebo maséři.
Jenže jeho reakce byla snad ještě horší. Chtěla jsem při osobním setkání probrat, jak jsem se cítila a jak zraňující to bylo. A nechtěla jsem to celé hodit do koše. Ale sám potvrdil, že jsem byla jen nástroj pro chvíle, kdy se necítil dobře a můj pocit neskutečnosti doplnilo tvrzení, že subspace je údajně neschopnost ovládat se a kdyby věděl, že to nedokážu, nikdy by do session se mnou nešel. Na závěr mě poprosil, abych s ním svou zpětnou vazbu nesdílela a respektovala tím jeho hranice.
S každým dalším dnem mám dojem, že jsem to mohla vidět už včas. Vidět, jak často řešíme jeho starosti, neochotu jasně říct, kam on chce ještě zajít a posouvání jeho hranic v průběhu času tam a zpět. Chyba byla i to, že jsem se neřídila základní radou jak v článku od Marka a ostatních, ale i v dalších článcích a literatuře a pustila se do hry s někým, za kým není historie. Udělala jsem to poprvé a jsem vyléčená. Bylo to naposled.
Whisper Ropes Lady mi nedávno řekla, že každý člověk, který nám do života přijde, má své poslání, něco nám dá a něco vezme. A já si z téhle poslední zkušenosti nakonec beru to nejlepší. Jasnou představu, co potřebuju. Přála bych si, abychom k tomu došli bez takových zkušeností. Ale lze to?
A zažili jste vy něco špatného? Co to s vámi udělalo? A dokázali jste a potřebovali sdílet zpětnou vazbu?
Rozumím frustraci. Ovšem pokud jdete na masáž, je nefér očekávat sex a pak se tam kvůli tomu rozbrečet. Jak by se to četlo kdyby se role vyměnily?
Poměrně ostrá reakce, nutno říct.
K masáži sex nepatří, to je samozřejmé. K tantrické masáži může patřit ale masáž intimních partií končící orgasmem, tak jak popisuji v 9. díle a tahle masáž se tak pohybuje na hraně sexuality. To ale není problém tohohle zážitku.
Nemyslím si, že bych brečela kvůli tomu, že jsem nedospěla k plnému uspokojení, ale spíš kvůli tomu, v jakém jsem byla stavu. Že jsem si myslela, že to bude probíhat jinak, že jsem si připadala hloupě. Což by se nestalo, kdybych jeho hranice dobře znala a tudíž věděla, kde se pohybujeme.
Aftercare po session má sloužit k tomu, abychom danou osobu přivedli zpět a dali jí najevo, že po tom všem (bolesti, ponížení, ale i po nějakém nedorozumění) si ceníme, že jsme to spolu zažili a že jsme spolu prožili něco i třeba unikátního.
Bohužel, v tomhle případě nebylo možné si vše vyjasnit. Aftercare spočívala spíš ve výčtu mých pochybení (že jsem čekala něco, k čemu nedošlo, že mám dojem, že se to nepovedlo, zatímco to bylo prý vše ok, že jsem byla „v subspace“). A to mě dostalo mnohem níž. Což ale na druhou stranu vedlo k tomu, že jsem si mnohem lépe uvědomila, co potřebuji já.
Tohle je celkem silný příběh, ale podle mého názoru popisuje problematiku mnohem hlubší. Neumím se popravdě úplně ztotožnit ani s jednou stranou, nejspíš proto že jsem jiný člověk, s jinými zážitky a jinou životní cestou.
Ale protože mě to oslovilo, pokusím se popsat můj úhel pohledu a třeba najde tahle myšlenka úrodnou půdu.
Podle mě ten problém, který není jasně popsaný, je nedostatečná, nebo nepřesná komunikace. Právě to nevyjasnění si očekávání, tužeb ale i hranic. Z obou stran vede k nedorozumění, nebo ke konci potenciálně přátelského vztahu.
Na obhajobu maséra bych chtěl říct, že procházet náročným životním obdobím je bohužel úděl každého z nás. A je obrovský dar, nají si někoho, kdo by nám pomohl se s tím vyrovnat. Na druhou stranu by i toto mělo být konsenzuální. Tou pomyslnou vrbou může být jak přítel, partner a nebo třeba kněz. Opět nesoudím, ale vždycky to mělo být vědomé rozhodnutí.
Na obhajobu Alči, sám skáču do nových zážitků tak rychle, že zapomínám na opatrnost. Myslím si že je to dar dobrodružné duše. A že právě touha objevovat a poznávat vede k plnému a prožitému životu. Vyměnit takový zajímavý plný život za opatrnost, strach nebo odříkání vede ke smutku, depresím, nudě a usedlému domácímu životu spolu s předplatným Netflixu nadosmrti… Jizvy se zahojí a zůstanou jen jako připomínky „nepovedených“ a „zbrklých“ rozhodnutí. Ale dokud máš v životě někoho kdo ti na popáleniny ošetří, a soucitně tě pohladí po zádech, jsi vlastně úplně v pohodě. Dokud si teda nevytvoříš slabost pro „opečovávání“ poraněných a nešťastných masérů… já jsem si něco podobného vypěstoval na „matky samoživitelky“ a hrozně to lezlo do peněz, času a nakonec se ukázalo, že to že byly samy, mělo docela dobrý důvod…
PS: zakončoval jsem s humorem, tak mě prosím nehatujte 🙂 Každopádně díky za super čtení, blog jsem objevil nedávno, ale moc dobře se čte.
Díky,
M.
Díky moc za obsáhlou odpověď a náhled do obou stran i do Tvé zkušenosti a za pobavení 🙂
Myslím si, že nikdo nerozsoudí, kdo tehdy co udělal špatně, byť přesto, že neznáš všechny detaily, dokázal jsi z textu vyčíst poměrně jasně, co se zhruba odehrálo.
Hlavním sdělením asi nemá být to, co si o daném člověku myslím, skoro každý asi zažil něco opravdu nehezkého.
Přála bych si ale, abychom si všichni byli schopni říct, co tomu druhému chceme a můžeme dát. Nemlčet a neříkat si, že „uvidím, kam se mi bude chtít zajít“. Někomu to tak možná sedne, ale mně přijde minimálně na začátku dobré mít jasno oboustranně. Obě strany by měly říct kde jsou jejich limity. Jsou to intimní dotyky rukou? Líbání? Sahání na obličej? Ponížení? Chci jako D intimní dotyky? Chci svého sub ponížit? Dobrý D tohle umí vykomunikovat. Protože být v sub roli a mít očekávání, který D splnit nemůže (ale neřekne to), to je základní ingredience průšvihu. Minimálně u mě.
A když už se to po…. Tak je třeba přijít s pochopením pro tu druhou stranu, což se tady nestalo. Proběhlo pár gest, které měly působit vstřícně, ale nakonec stejně degradoval moje pocity tím, že jde o můj problém, že jsem měla očekávání, že jsem se propadla do subspace a že ho zpětná vazba nezajímá a má nárok na to, abych to respektovala.
A to udělalo z nepovedeného zážitku, které se stávají, zážitek, na který vzpomínám se zvednutým žaludkem.
P.S. Ne, slabost pro nešťastné maséry, ani riggery ani spankery naštěstí nemám 😀 Nejsem pečující typ 😀 Takže to vypadá, že bych si nos nemusela nabít v dohledné době (definujme ale dohlednou dobu že jo).