Cítím jen prázdno, když vylézám z auta. Ano, nedobrzdila jsem a auto přede mnou možná i o pár desítek centimetrů poskočilo. Ale naštěstí jsme se obě jen lekly a nikomu se nic nestalo. Přesto, když s milou paní dopapírujeme a já jedu domů, padne na mě smutek a únava. Poslední dny nejsou jednoduché a dneska večer budu sama.
Věděla jsem, že to přijde. A taky jsem si myslela, že jsem na to připravená. Že jsem v pohodě. Ale leda houby. A s voctem.
Honza někoho potkal. A já cítím, že bych měla být šťastná, že se vrací domů spokojený a usměvavý. A že se vlastně vůbec vrací domů. Že mi po návratu dá pusu, pohladí a řekne, že mě moc rád vidí. A taky myslím na to, že by bylo sobecký a nevhodný se cítit jakkoliv jinak než šťastně, když se přeci takhle taky vracím domů.
Jenže… Copak se dá nařídit, jak se máme cítit? Fascinuje mě, jak jde racionalita stranou, když něco bolí.
Já samozřejmě racionálně vím, že má právo na to se s někým jiným cítit dobře. A taky vím, že tahle kočka, říkejme jí Petra, mu může dát to, co já už nikdy nedokážu, i kdybych se přetrhla. Já už nikdy nebudu nová, se mnou už všechny různé dotyky proběhly. Já už se pod jeho stiskem krku nerozplynu do ztracena a nebudu s takovým napětím zkoumat, po kterém dotyku se mu po těle rozběhne husí kůže slastí. A vím, jaké to je, něco takového zažít. Rozumem mu to přeci taky chci dopřát. A přesto mě to svírá a mám strach. Uvědomuju si totiž, jak omamné to je. A taky to, že čistě zážitkem to zůstane jenom chvíli. Protože málokdy člověk něco takového zažije s někým, s kým si jinak vůbec nerozumí. A začne to být intenzivnější a intenzivnější, a najednou chce člověk víc, chce ten pocit štěstí, odpočinku, radosti a poznávání zažívat ne jednou týdně, ale třeba třikrát. A najednou už nespí doma.
Po všech těch letech zažívám poprvé, že spí v náručí někoho jiného a přemýšlím, co to vlastně cítím. Zajímavé je, že sama usínám s klidným srdcem a bez myšlenek na to, co právě prožívá. Zato je pro mě naprosto a bytostně důležité, aby ze schůzky vždy dorazil tak, jak slíbil. Rozumím tomu, že vztah se mnou není pro nikoho, kdo něco takového dělat nechce nebo to vnímá jako omezující. To si uvědomuji. I to, že Honza směrem ke mně tuhle potřebu nemá. Jenže mně to dává (vím, že zcela iluzorně) pocit, že mám věci pod kontrolou. A tenhle pocit je pro mě zásadní snad ve všech aspektech mého života.
Jenže jak snadné je dorazit dřív nebo přesně na čas, když jste v té pohlcující pozitivní energii, v objetí někoho, s kým čas běží jak ve zpomaleném filmu a jako splašený kůň zároveň? Nechodí pozdě o moc, jen o pár minut a já přeci vím, že takhle je to normální. Přesto můžu sledovat, jak se mi v hlavě sama od sebe pohoda transformuje do čím dál černějších myšlenek a já přemýšlím, proč mu na mně nezáleží dost na to, aby přišel přesně. Půl hodiny po domluveném čase už končím u představy, že to s námi nemůže dopadnout dobře. A unavuje mě to. A unavují mě rady okolí, že to přeci nemám takhle prožívat a nebrat si to tak osobně – co bych za to dala, kdybych mohla, kdyby šlo změnit myšlenky jako lusknutím prstů jen po vyslovení „tak si to tak neber“. Ale svoje řešení si musím najít sama.
A tak se užírám a v hlavě si to dělám celé o tolik horší, než to je… Žere mě to zevnitř a zvětšuje se to každým dalším dnem a já zoufale přemýšlím, jak z toho ven. Já chci, aby byl šťastný a mohl to prožívat. Ale kde je v tom moje místo? A kde štěstí a radost? Kde je v tom moje síla to snášet?
Vymyslím si, že bychom se s Petrou mohly potkat. To by přeci mohlo nasytit mou potřebu kontroly, ne? Budu alespoň vědět. Ale co vlastně? Jenže k takovému setkání je cesta daleká a já potřebuju úlevu hned. Aspoň částečnou.
A vůbec mi nepomáhá, že si spolu domluví rande na místě, kam jsme dřív chodili spolu. A taky je mi jedno, že to místo není jen naše a chodí tam spousty lidí. Pro mě to zkrátka je osobní a já se to dovídám jen tak mimochodem. Moje hlava šílí a přemýšlí, kde všude mě Petra nahradí a co zbyde nám dvěma. A dochází mi, že tohle ukontrolovat nedokážu. Pořád se trápím, že se trápím, že nejsem v klidu a závidím Honzovi, s jakou pohodou mě za Martinem pouští. Copak už mu na nás nezáleží? A nevadí mu, že jsem pryč?
Zůstala jsem v teoretické rovině úplně sama a místo toho, abych se cítila lépe, když jsme s Honzou spolu, jsem spíš zmatená. Toužím obejmout, cítit, že mu na nás pořád záleží, ale když mě obejme, nepomáhá to a když říká, že mě má rád, nevěřím tomu. Vzpomínám na doby, kdy si hrál s jinými a mně to neubližovalo.
Co je sakra jinak? A pak mi to dochází. Už neříká, že to není takové, jako se mnou. Necítím z něj to, že bych byla nepřekonatelná. A mám dojem, jako by už na mě nebral tolik ohledy jako dřív. Když pak po nehodě, po které mi sice vůbec nic není (a autu vlastně taky ne) nepřijede, zhroutím se. Sice vím, že jsem řekla, že jsem v pořádku, ale ten pocit, že potřebuju jeho pozornost je silnější. Racionalita stranou.
Když se pak vrátí domů, chvíli zkoušíme diskutovat, používáme zcela věcné argumenty, proč nepřijel, co mi na tom vadilo, s čím mám problém a co jeho omezuje. Ale ten výbuch je nezadržitelný. Jako když překonáme tu hranici, za kterou už se orgasmu nedá zabránit. Desítky malých křivdiček na obou stranách nakumulují tolik bolesti, že jsme najednou uprostřed diskuze o rozchodu – kdo si nechá psa a kdo kočky. Kdo zajistí prodej domu. A tahle hmatatelná blízkost konce nás oba probere. Protože tahle představa je nesnesitelná a je jasné, že půlení zvěře a nemovitosti naší cestou nebude.
Vidím, jak trpí a po dlouhé době vidím i to, že mu na mně a na nás záleží. A sama vím, že o něj nechci přijít a že to musíme nějak vyřešit. Obejme mě a já mu konečně věřím, že nejsem druhá. Jen jsme na tom prvním místě dvě, každá jinak. Dochází mi, že to má stejně jako já.
A s tím si zničehonic umím představit pracovat dál. Jako kdybych se celou dobu, až doteď, snažila marně přijít na to, jak vyřešit specifický výpočet. A ve chvíli, kdy na to přijdu už vím, že všechny další podobné rovnice dokážu vyřešit. Je to hodně zvláštní pocit úlevy, když vidím, že řešením je se prostě rozdělit, že nemusím něco ztrácet. A že nemusím mlčet, když říká, že jde s Petrou ven. Že se můžu zeptat, co mají v plánu. A že se můžeme domlouvat dopředu, plánovat a že si v tom můžu najít svoje místo kamarádky a partnerky, která to může mít, tak trochu, pod kontrolou.
A tak jsme asi oficiálně oba biamorní. A zatím nám to tak stačí. A upřímně řečeno, být poly si s ohledem na omezený počet hodin v dni a dnů v týdnu neumím představit.
Jak to máte vy? A jak jste k tomu dospěli? Je pro vás něco takového nepředstavitelného? Proč?