(vhodný playlist k poslechu zde na spotify)
Už je to hodně dlouho, co jsem poprvé slyšela o shibari. Vypadá to skoro podezřele, jako bych měla BDSM spojené s letadly, ale poprvé jsem o něm slyšela v roce 2020, kdy jsem dočetla knihu Svědectví o životě v KLDR od Niny Špitálníkové (mimochodem, fantasticky zajímavá kniha) a stáhla si do letadla rozhovor s ní. V tom rozhovoru zmínila, že se věnuje svazování a pojmenovala to shibari. Nijak mě to nezaujalo (je třeba říct, že jsem před rokem 2022 byla dost ignorantská ke všem náznakům, že bych mohla být BDSM pozitivní, ale o tom, co všechno jsem ve svém životě přehlížela, o tom třeba můžu psát, až mi dojde zásoba zajímavých zážitků) a tudíž jsem si to nespojila hned na první dobrou s bondáží, která nás zaujala už v testu na BDSMlife s Honzou.
Postupně jsme se ale pustili do googlení různých typů bondáže a vedle funkčních úvazů, zpravidla „do postele“, vidíme fotky krásných obrazců z provazů (i barevných) vypletených na krásných ženských tělech, jeden profil na Instagramu dokonce postuje krásné „punčochy“ z barevných provazů. Je to líbivé na oko, fotogenické a jak mi bylo v průběhu času řečeno, říká se tomu západní nebo fusion bondage.
Vedle toho se ale také objevuje východní bondage, pojmenovaná také shibari (z japonského svázat) nebo kinbaku (z japonského pevně svázat). Mělo by to být svazování provazy, které může a nemusí bolet a jehož cílem je prožitek v provazech. Většina fotek je celkem estetická, ale zaplujeme-li do fotografií závěsů (kde rigger neboli svazující, zavěsí do třeba metrové výšky modelku, tj. svazovanou), vůbec se nám to nelíbí. Je z toho hmatatelně cítit bolest, z některých pozic se mi zdá, jako bych cítila i násilí. Je mi jasné, že by takové fotky nevznikly a nebyly online tak snadno dostupné, pokud by nebyly pořízené za souhlasu všech. Ale fakt nejsem taková masochistka, aby mě to přitahovalo, a už vůbec by se mi nelíbilo, kdyby se mnou takhle surově někdo zacházel. Určitě ne… Nebo…?
A tak vyhodnotíme, že naší cestou bude spíš západ nebo fusion a máme štěstí – Honza naráží na lekci v Subspace, která se jmenuje Postelové vázání. To by mohlo být ono! Nejsou to pouta, ale zároveň to má využití a nebudu u toho viset. A protože věříme, že k tomu nebudou ani základy potřeba, tak se hlásíme.
O pár dní později se už seznamujeme s milou lektorkou Nikoletou, díky které se ani nestihneme cítit divně, že jsme s dalšími asi devíti páry v jedné místnosti, kde se hodláme svazovat do takových pozic, že nebýt oblečení, tak by nám, jak by řekla moje babička, bylo vidět až do krku. A pak to přijde – single column tie, double column tie, monoblock a další a další výrazy, na které jsme nebyli připravení. Nikoleta vše pečlivě vysvětluje, několikrát na modelce ukazuje, jak úvazy provádí, k čemu je který úvaz šikovný a jaké můžou mít využití z různých úhlů. A Honza zkouší úvazy napodobit, jenže se zasekneme už u single column tie, který je úplný základ a není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. A nám dochází, že ono to vázání nebude tak snadné, jak jsme si představovali a že na takový kurz jsme nebyli připravení.
A pak mě najednou v jednom úvazu začnou provazy tlačit na zápěstí, a škrábou a juta, která padá z našich nových provazů mě kouše a v místnosti je teplo a já cítím hrůzu, že na nás každý kouká, jak nám to nejde a Honzovi je horko a pot se mu perlí na čele a mně se najednou chce utéct a začnu panikařit, trhat rukama, mám pocit, že zešílím a že potřebuju ihned rozvázat a Honza se snaží, chce mi pomoct, a já chci křičet, řvát, být pryč. Když mě rozváže, nechci už nic dalšího zkoušet, jen chci, aby to skončilo a je mi smutno, protože mám pocit, že mi něco důležitého uniká.
Nikoleta se za námi zastaví, snaží se zjistit, co se děje a probrat to, ale já se na to necítím. Asi jsem narazila na nějaké svoje vnitřní strašáky a potřebuju si je v hlavě srovnat sama a s Honzou.
Cestou domů se oba shodujeme, že vlastně ani nevíme, jestli bude shibari pro nás. Některé úvazy nám přišly šikovné, to ano. Ale nechce se nám věřit, že shibari je jen o úvazech. A jen o dva týdny později nás má čekat workshop Vázání bez provazu s Krutým Severem a Dianou Verou. V tenhle moment se ale já na žádný další kurz necítím. Píšu to Krutému Severovi (jako vážně? Jestli něco teď potřebuju, tak konzultaci o děsivosti shibari s někým, kdo si říká Krutý Sever) a ten mě zaskočí svou nabídkou, abychom se sešli nejbližší čtvrtek v Atíku a probrali to.
Scházíme se proto nahoře v sále, Sever nás vede na podium, které je teď od zbytku sálu oddělené oponou a po krátkém seznámení a po popsání mých obav a pocitů se nás ptá, jestli na mě smí sahat. To už je po Ardentovi druhý člověk, který se nás na to ptá a mě to docela překvapuje a těší. Líbí se mi to a myslím na všechny ty vášnivé diskuze o souhlasu a o tom, jak je to věc, která kazí kouzlo okamžiku. Nekazí, naopak mu dodává v mých očích ještě větší lesk.
Sever vysvětluje single column tie a pak to, že pro atmosféru do začátku vlastně jako úvaz stačí. Chvíli klečí přede mnou, dívá se mi do očí, chytí obě moje zápěstí a nad nimi něžně a zároveň dost rozhodně udělá pevný uzel. Je tam se mnou a já cítím ten dotek provazů, ale vůbec mě to neděsí. Přesune se za moje záda a obejme mě rukama, provaz pevně v rukách. Je mi hrozně divně, protože se mi to opravdu líbí, a to jsem nečekala. A zároveň mě znervózňuje, že se Honza dívá a že mu je určitě nepříjemné, vidět mě spokojenou v objetí někoho jiného. Ale jestli si mám vyzkoušet, jaké pocity to může přinášet, musím zkusit zachytit ten moment a raději zavírám oči. Sever mi zvedá svázané ruce a pokládá mi je k mým ramenům, kde mě pevně a silně provazem ováže dokola tak, že tam moje ruce pevně drží. O kus níž pohyb opakuje a já se soustředím na tu mazlivost a zároveň důraznost a pevnost úvazu. Trošku hůř se mi daří nadechnout, a tak se zklidňuji a Sever se schválně nahlas, a přitom důvěrně, nadechne u mého krku. Je to celé intimní a vzrušující a já nechci, aby to skončilo. Ale provazy už se odmotávají z mého těla pryč, okamžik končí a na jeho konci je Sever zase u mě, drží mi zápěstí a pomalu odmotává poslední zbytky provazů i z nich. Jako by to bylo nějaké kouzlo a já rázem tuším, o čem shibari může být a jakou cestou bych pro začátek chtěla jít. Co mě překvapuje stejně tak, je Honzova reakce. To, že na mě Sever sahal a byl mi tak blízko mu nevadí, zato se těší na kurz, který nás čeká a kde bychom se snad mohli naučit, jak si takovou provazovou intimitu navodit spolu.
Mezitím bychom ale rádi viděli i další vázání, a tak dávám inzerát na FB stránky Shibari CZ. Odpovědí není mnoho, do zpráv se ale ozývá Marc Lirian, který mi nabízí možnost se potkat. Domluvíme se tedy na soukromém setkání u něj, kde uvidíme shibari session v jeho podání.
U Marka doma nás vítá Whisper ropes lady a nabízí nám čaj. Je tu z podobného důvodu jako my, přestože je také někdy Markovou modelkou. Dnes prý ale bude dělat modelku jiná dívka, která dorazí se svým mužem. Wild Poppy se Zartysem jsme neviděli od onoho BDSMlife srazu, a proto je milé a trochu zábavné je po takové době potkat úplnou náhodou. Hned zkraje se dozvídáme, že Marek má rád sadističtější vázání a Wild Poppy zase bolest, takže nás nejspíš čeká pohled na to, co nás na internetu děsilo. Ale zůstáváme.
My čtyři jsme tu jako tiší pozorovatelé, zatímco Marek s Poppy se svojí session oddávají. Je to hodně technické, Marek má o tolik jiný výraz než Sever, vidím v něm, jak o každém dalším kroku a úvazu přemýšlí, zvažuje, jak Poppy působit další a další bolest, a přitom se pečlivě zajímá, jestli je v pořádku. Balancují na hraně potěchy a bolesti a já hranice Poppy naprosto nechápu. Provazy má hluboko vnořené do štíhlého břicha i nohou, ta bolest by šla nahmatat, ale ona vypadá šťastně.
Vázání je ohromně zajímavé, ale v mých očích tak bolestivé, že necítím touhu být na Poppině místě a v hlavě si srovnávám, že tenhle směr nebude ten můj.
Přesto se díky všem těm zážitkům těším na nadcházející workshop a na to, jak asi bude probíhat další krok na naší cestě k shibari.