Je léto, hodně, hodně brzy ráno a já nesnáším ranní vstávání. Dnes ale nemám na výběr, je čas vyrazit na letiště a na služebku do USA. Na letišti se potkávám s klientkou, a protože letíme každá jinak a ona dřív, mám čas si dát to pověstný kafe, co mě postaví na nohy.
Poloslepá únavou čekám, až mi paní v Costa Coffee připraví karamelové latté se šlehačkou. Hledím si svého, když vchází muž zhruba v mém věku. Mám velkou slabost pro muže v obleku (a pokud mají ještě brýle, tak mají v případě zájmu velmi snadnou startovní pozici). Vypadá, že mu ranní vstávání dělá dobře zhruba tak, jako mně a zoufale civí do seznamu „vytuněných“ káv. Tak mu navrhnu, ať si dá totéž a čekám, že se zasměje a dá si poctivé silné double espresso. Ne. Dá si karamelový cumel, jako já.
Příprava nějakou dobu trvá a dáme se do řeči. A protože oba letíme stejným letadlem, pokračujeme i na gate při čekání na odlet. Povídá se s ním dobře a je s ním docela legrace. Takže když se máme prokázat letenkou a cestovním dokladem, sjedu mu jméno a najdu si ho na LinkedIn. Chvíli přemýšlím, jestli si ho do své sítě přidat. Když mě ale před usazením poprosí, ať na něj počkám po příletu, že by se chtěl rozloučit, je jasno. Protože chci stihnout letadlo do USA, připadá mi možnost propojení přes LI jako win-win situace. Po příletu v Americe zjišťuji, že i on to ohodnotil jako dobrý nápad.
Služebku si užívám, čerpám vědomosti a sem tam si s klientkou dopřejeme drink a kus řeči. A pán z letiště mi píše, jak má rád grilování, péči o dům a jízdu na kole. Během jedné pracovní večeře mi pak přichází zpráva, že má pán rád i další věci. Věci, které možná běžní lidé úplně nedělají. Jsem odjakživa až nezdravě zvědavá. S věkem se učím krotit a nevyzvídat moc. Ale když si někdo takhle krásně naběhne, tak tomu nemůžu odolat. Jestli on nebude zvrhlík!
Sex byl vždycky moje oblíbené téma a faktem je, že po letech manželství nám sice kvete láska, ale vášeň už dávno vyprchala a nějaký nápad na zpestření se hodit může. Kamarádky v dlouhodobých vztazích moc neporadí, buď jsou na tom stejně nebo tvrdí, že nejsou a vypráví, jak mají po 15 letech pořád žhavý sex. Přeju jim to, ale nechápu, jak to dělají.
My s mužem už ale několik měsíců chodíme do párové poradny, abychom svůj vztah dokázali otevřít eticky. S ohledem na to, že jsme si oba jistí, že jsme jinak šťastní, jsme si zvolili cestu nemonogamie, ale když už, tak to udělat pořádně. Terapeut nás seznamuje s tím, kolik typů nemonogamie existuje, ale nějak pořád nemůžeme najít, která bude ta naše, a tak jsme radši věrní a čekáme, že se to vyřeší za nás.
A pak mi pán z letiště navrhuje, ať se při potěše na hotelu chytím za krk a omezím si přístup krve do mozku. Jako škrtit se? Je blázen? Zvažuju, že mu v rámci hry napíšu, jak skvělý to bylo a myšlenku opustím, ale pak mi to hlodá hlavou. Co když to zkusím? Co když má pravdu?
Naprosto mi vyrazilo dech, o kolik to můj prožitek prohloubilo. Jako bych během toho byla schopná vnímat jen to, co dělám a zbytek světa se ztratil. Co to sakra bylo?
Nevím, jestli mi pán z letiště věřil, že jsem to opravdu vyzkoušela, ale myslím, že moje zvědavost ho motivovala sdílet se mnou i další věci. Dodnes si vážím toho, že mi nepsal explicitní detaily, ale vždycky jen decentní narážky s cílem, abych si našla svou vlastní cestu. Nikdy nepsal, co by se mnou chtěl dělat, ale sdílel se mnou svoje nekonkrétní sny a touhy a já je četla jako erotické povídky napsané přímo pro mě a pro moje představy. Začala jsem silně uvažovat, jestli se někdy sejdeme a tyhle věci začnou být reálné. Káva po návratu tak docela dávala smysl.
Pán z letiště a já jsme se tedy opravdu jednou sešli osobně a zjistili, že to, co ve zprávách plynulo tak přirozeně bylo při osobním setkání strašně křečovité. Ani jeden jsme si nebyli jistí, že bychom ten další krok měli odvahu udělat. A po tomhle setkání to pak pomalu den za dnem umíralo.
Můj muž si moje pocity pozorně vyslechl, ale po vyslovení toho, že bych možná mohla mít BDSM tendence mi sdělil, že mi určitě nebude bránit si je realizovat jinde, ale že jeho podobné věci neberou.
Jako by mě všechna radost a všichni okolo opustili. A já měla dojem, že pán z letiště byl jediný decentní a zajímavý úchyl, kterého potkám.
Díky bohu, že mám ale zvídavou a velice otevřenou nejlepší kamarádku. Dala mi tehdy tip na knihu, na komiks Sunstone, a i díky němu se možná daly další věci do pohybu. Možná by mě předtím nenapadlo hledat knihy s touhle tematikou. Ale určitě by mě nenapadlo, že existují nějaké kluby, kde se takoví lidé scházejí.
Ale to už je díl druhý…