Jedu, jak jen nejrychleji to jde, abych se z Moravy co nejdřív dostala do Atíku a stihla co největší část programu celodenní edukační akce Zajíci, kterou organizuje Tabron.
Tabron má veliký talent – organizuje akce, které jsou svým obsahem velmi atraktivní, jejich program se pokaždé mění, a navíc dovolí člověku ochutnat od všeho trochu a odcházet domů s představou, co by se mu/jí mohlo líbit. Před dvěma týdny jsme se účastnili kurzu Letem světem dominance a dnes Zajíci! Průřez tím, co se v BDSM dá dělat a jak to dělat bezpečně.
Bohužel začátek nestíhám, ale na přednášku o pet play už jsem v první řadě a poslouchám. Můj kink to sice není, ale tak jako o všem, i o tomhle chci vědět všechno a pochopit to. Když navíc vidím ty neuvěřitelné výbavy pro pony i puppy play, musím obdivovat oddanost jejich majitelů pro věc a ocenit i ochotu, s jakou nám, kteří jsme jen zvědaví, svůj pohled na svět vysvětlují. Když o tom Apollo (pes) a Blue (kůň) mluví, vlastně docela dokážu pochopit to, jak hluboký odpočinek jim to přináší. Být tady a teď, hrát si jako štěně, poslouchat jako policejní pes, nechat se krmit a hřebelcovat nebo naopak být tvrdohlavý kůň a rozkopat všechny židle, které mi stojí v cestě. Je v tom něco velmi osvobozujícího. A není to ten důvod, proč BDSM všichni děláme?
Jak bylo zmíněno v šestém díle, Ardenta jsem o lekci požádala a on s lekcí souhlasil a domluvili jsme se na termín po Zajících. Proto když v programu vidím jeho jméno, nemůžu se nejít podívat, jakým způsobem vystupuje na veřejnosti. Zvlášť, pokud jde o dvouhodinovou prezentaci shibari. Sedíme s Honzou tak, abychom viděli a před námi se Ardent s Nikoletou pouštějí do svého představení. Nikoleta má od prvního momentu výraz křehké něžné dívky a na Ardentovy sadistické projevy reaguje útrpnými a vyděšenými pohledy i zvuky. Rozhlížíme se kolem sebe a v některých tvářích Zajíců vidíme nepochopení a obavy, že je to skutečné. A nám dochází, že jsme se asi tedy posunuli tak, jak nám předpovídali všichni kolem nás. Jejich představení nám přijde přitažlivé, v ničem nás nepohoršuje ani neznervózňuje a tu ostrou linii mezi dominantním, sadistickým riggerem, který má svou modelku jako hračku, a křehkou bezbrannou „obětí“ (které občas v očích probleskne, jak se jí tahle role líbí) v jejich podání si užíváme. Představení pomalu končí a já se rozhoduji, jestli se jít podívat na západní bondage, kterou jsem v předchozím bloku nestihla anebo jestli se jít podívat na Ardentovy dlouhé biče. Rozhodujeme se pro biče a já můžu sledovat něco, co mě naprosto posadí na zadek. Je to krásné, je to neskutečně sexy, je to… Mě vzrušuje strach!
Nikoleta má jen omezený rozsah pohybu, je přivázaná za ruce k visící karabině a před bičem dlouhým přes dva metry se snaží uhýbat. S naprosto vážnou tváří prosí, že se bičů bojí, a tak se jí Ardent snaží obměkčit. Bičem jí hladí, obmotává jí tělo, uklidňuje jí, aby vzápětí práskl bičem tak, až se zvukem rány otřese celá místnost. Nikoleta zakřičí, ale Ardent nepřestává a střídá něhu s tvrdými a s ostrými ranami. Jejich interakce mě naprosto vtáhne a já chci taky. Mám z toho děsnou hrůzu, i proto, že Nikoleta na shibari workshopu říkala, že snese hodně bolesti, a to já o sobě asi říct nemůžu. Ale regulérně toužím být na jejím místě a zažít, jaké to je. Když se pak na konci Ardent zeptá, jestli si to někdo chce zkusit a podívá se mým směrem, jsem jak uhranutá a jdu.
Stojím před Ardentem v upnutých šatech, ruce mám svázané tak, jako Nikoleta a stejně tak začínáme mazlivými dotyky bičem. Jako by ve mně všechny dotyky nějak související s BDSM více rezonovaly, jako bych je cítila víc než běžné pohlazení. Už tahle část je intenzivní, ale když Ardent udeří silněji a místností se zase ozve ten šílený zvuk, zařvu hrůzou, mnohem víc strachy a vyděšením než skutečnou bolestí. Bolí to. Bolí to dost, ale zní to mnohem hůř. Pak ale přichází nenápadná, ne tak tvrdá rána, spíš ostrá, a ta zabolí příšerně. Tělem se mi rozlévá koktejl hormonů, adrenalin i endorfiny, útěk z boje a přitom blaženost. Chci ještě a rozhodně se netvářím, že bych byla připravená přestat. Ardent pokračuje a já zapomínám na to, že tu nejsme sami. Jsem tu jen já se svým predátorem a se svou bolestí, která mě drží v přítomném okamžiku a nikam nepustí. Můj křik se stupňuje a za chvíli neplní místnost jen zvuk biče, ale i moje blažené bolestivé naříkání prokládané křikem při dopadu těch nejbolestivějších ran. Ardent nemá nejmenší ostych vyhrnout mi sukni a spokojeně se podívat na pruhy, které mi udělal a které až doma uvidím, tak se naprosto zděsím, a přitom u toho pocítím obrovské uspokojení a radost. Zajímavá kombinace pocitů.
A tak tu stojím. Jen pár měsíců od toho, kdy jsem nechápala, že se dívky sedící s Tabron nechávají bít veřejně. A jsem v tom až po uši. Ardent mi odvazuje ruce a šeptá do ucha, že za tohle představení mě čeká tvrdá lekce.
O pár dní později tedy Ardent přichází znovu k nám domů a domlouváme si pravidla, kam můžeme zajít, ale i co se nesmí. Začínáme u intimity, samotná lekce by asi mohla být jen o potrestání a trestech samotných, ale já bych si přála, aby mi Ardent dokázal i naznačit, v kterých momentech by dávalo smysl zapojit i vzrušení, byť jen v rovině náznaku. S takovými podmínkami souhlasí. Zastavujeme se pak u facky. Já naprosto netuším, jestli facku snesu. A co to se mnou udělá. Jako správně nejistá žena také vysílám dost signálů, že ponižování týkající se toho, jak vypadá moje tělo, nemusím unést a může to dost napáchat škodu (a rozhodně bych tohle chtěla zdůraznit – před každou akcí si promyslete, jaké jsou vaše hranice, nejen fyzicky, ale i psychicky, protože psychické ublížení může být daleko horší a hojit se mnohem hůř. Děkuju tímto Ardentovi, že signály pochopil, aniž bych to musela explicitně říct, ale ne každý na to má cit). Ještě se napiju vody a Ardent ke mně přistoupí. Veškerá legrace jde stranou a já musím vysvětlit, jestli si myslím, že je normální se takhle předvádět. Zase má ten výraz predátora. Jde z něj strach, a tak ustupuju, trochu koktám a snažím se to vysvětlit. Chytí mě za vlasy a vrazí mi facku. Prý výchovnou, abych si uvědomila, jak se chovám.
Jsem v šoku. Facku mi nikdo nedal od dob mého dětství a ani u nás doma se „do hlavy nebilo, abychom nezblbli“. Naprosto netuším, jestli se mi to líbí nebo ne. To držení za vlasy ano, ale facka? Nestihnu se o tom ani rozhodnout, když dostanu druhou, protože jsem neodpověděla na otázku. Jakou otázku? Ardent mě obejme a mírným hlasem se zeptá, jestli jsem otázku slyšela. Tak teď už teda nevím vůbec, takhle blízko tělu jiného muže jsem poněkud ztratila kontakt s realitou a nechávám se odvléct ke stěně u gauče. Ardent mě přirazí ke zdi, skoro jako by mi chtěl vyrazit dech, jenže je to v kombinaci s tím, jak mi otázku znovu šeptá do ucha, tak zatraceně vzrušující, že zase jen něco zakoktám. „Podívej se, jak jsi hloupá, vždyť ani nezvládneš odpovědět!“ Ano, urazit můj intelekt je poměrně bezpečný prostor, pochybností o sobě mám spoustu, ale že bych byla tak hloupá, že bych ani nezvládala odpovídat, to mě ponižuje v rámci hry, ale neubližuje na duši. Ardent vidí, že se ztrácím a nařídí mi si svléct šaty, pro moje ponížení. Když už se neumím chovat jako slušná žena, tak tedy dostanu lekci jako žena neslušná. Svazuje mi provazy ruce za zády a schválně provazy utahuje tak, abych zakňučela bolestí. Přidá potom i hrudník a mě vyděsí, jak mi omezil možnost dýchání. Dýchám mělce, když mě otočí čelem k sobě a přitáhne blíž. Drží mi vlasy, naklání mou hlavu a svou přibližuje, jako by mě chtěl políbit. Jestli jsem předtím nemohla dýchat, tak teď nemůžu dech ani popadnout. A pak mě prudce od sebe odstrčí s rukou držící provazy tak, abych neupadla. Odhodí mě na gauč a netuším čím mi dává výprask. A dokud prý nezačnu prosit, že budu hodná, tak nepřestane. Vzpouzím se a odmítám se vzdát, ale moje hranice bolesti není bůhví jaká a tak prosím. Potichu do gauče, čímž si vysloužím jen krátkou pauzu, během níž mi přivazuje vlasy ke svázaným rukám, což přidává další aspekt bolesti. Prosbu tak už nemůžu huhlat do gauče, ale musím jí vykřičet do prostoru, co mi hlas dovolí. Jako hodná holka se můžu Ardentovi stočit do náručí, kde mě pomalu a klidně rozvazuje, abych mu v náručí mohla zůstat a dopřát si aftercare. Už mě netrestá, ale je tu se mnou a jen tak si můžeme popovídat i se zasmát. Přesouvám se vedle něj a snažím se pochroupat, co se to právě stalo. Co to doprkopr bylo??? Jsem zmatená z toho, co jsem skoro cizímu člověku dovolila, ale nejděsivější je, že to vlastně bylo strašně vzrušující…
Jednu věc takhle na konci ale nemůžu nepodtrhnout a píšu jí schválně na konec i proto, že tyhle řádky nemusí číst jen ti, kteří mají s pravidly BDSM zkušenost. I když v tom byla bolest a hrubé zacházení, proběhlo tohle všechno po oboustranné domluvě a souhlasu! Podobné věci bez souhlasu dělá jen násilník a to, že se něco líbilo mně neznamená, že se to může líbit každému. Stejně tak, jako se to nebude líbit ani mně, pokud bych s tím s konkrétní osobou nesouhlasila. Stejně jako minisukně není výzvou ke znásilnění, není tenhle text souhlasem s násilím.