Sedíme v kroužku na Dianině workshopu Jak se váže srdce a máme se podělit o to, co nám workshop dal. Už nevím, u koho kolečko začalo a pamatuju si jen pár komentářů, které se často hodně prolínaly. Ale jeden z těch, co zazněly, mnou rezonoval osobně velmi silně. Jedna z účastnic v něm všem párům, které jsou spolu dlouhodobě popřála, aby jim to vázání tak, jak si chválili, fungovalo i mimo workshop.
Byl to úžasný workshop a pro nás dva s mužem vlastně i trochu transformační. Poprvé nás někdo „donutil“ si prohodit role a mně došlo, jak moc je odezva modelky/modela důležitá a jak až teprve samotná odpověď protějšku dělá hru zábavnou. Že ovládat provazy není jen o uzlech, to už jsem věděla, ale jak moc jsou ty mrchy klouzavý, to mě překvapilo a před všemi mými riggery klobouk dolů, jste skvělí a skvělé! My s mužem navíc už od začátku bojujeme s tím, že bereme provazy až příliš vážně, a když se nám to nedaří, jsme z toho oba nešťastní. Když jsme ale na workshopu měli navázat hluboký kontakt dlouhým díváním se do očí, spíš nám z toho v těch očích zajiskřilo a oba jsme dostali zlobivou náladu, v které jsme pak během workshopu pokračovali. Díky tomu jsme narazili na styl, jakým bychom mohli vázat spolu a necítit se frustrovaně z toho, že jsme se nepropadli do prožitku. Ale vydrží nám to i mimo workshop? Nebudu vás napínat. Od toho workshopu jsme spolu nevázali celý měsíc ani jednou, a přestože jsme vyrazili na shibari párty, nevázali jsme ani tam. Čím to ale je a proč nám to nefunguje?
Nepochybně je v tom víc faktorů. Oba vážeme s někým jiným a mimo samotné vázání máme oba hromadu jiných aktivit, díky čemuž nám mnoho volného času nezbývá. A tak spolu raději zajdeme na večeři, pivo a pořádné popovídání si. Protože povídání o všem nám vždycky šlo a funguje to samo, bez potřeby si nějak hledat cestu k tomu, na jaké provazy je ten nebo onen den nálada.
Roli hraje ale i to, že nám spolu moc nejde přehodit se do BDSM módu. Jak už jsem zmiňovala v jednom z prvních dílů, jsme spolu dlouho, přes osm let, a celou tu dobu jsme měli sladké vanilkové manželství. Byli jsme si rovnocenní v denním životě i v posteli. A taky jsme byli monogamní, i když nebudu zapírat, že na kontroly k lékařům jsem se vždycky těšila, až mě svýma studenýma rukama prohmatají na krku a stetoskopem poslechnou můj dech (ach ty cizí dotyky, i když nesexuální). Ono prostě nejde přepnout a říct si, že odteď bude všechno jinak. A že odteď se nějak domluvíme a bude to fungovat samo.
Já jsem navíc dost hlučná a moje limity bolesti nejsou nijak daleko. A protože neumím trpět tiše a nenápadně (čímž se omlouvám všem, které opravdu nechtěně ruším při jejich sessions třeba v Subspace), Honza tápe, co si může a nemůže dovolit. Přestože říkám, že je to ok, tak kňourám, což v něm nevyvolává nijak velkou chuť pokračovat. A na workshopech se tak často zasekneme a nevíme, jak spolu dál pokračovat.
A tak jsme ještě před workshopem u Diany dlouze řešili, co s tím. Pokaždé, když jsme měli k nějaké hře přistoupit, bylo to tak nepřirozené, až jsem jednoho dne zjistila, že už to dál nedokážu zkoušet a Honza vlastně taky ne. A že řešení tedy nejspíš leží jinde – pro tyhle hry budeme muset hledat někoho jiného trvaleji, nejen pro zážitky, jakými jsou skvělá, ale občasná vázání s Markem, Whisper Ropes Lady nebo Jirkou, nebo tantrické masáže. Nadešel tedy čas začít hledat někoho, s kým by šlo vázání rozvíjet.
A pak jsme přišli na Dianin workshop, kde jsme si jednak spokojeně interagovali spolu, ale také jsme si díky řízené výměně partnerů na vázání mohli vyzkoušet různé reakce různých lidí. A mě naprosto zaskočilo, že když jsem Honzu viděla vázat s někým jiným, nejen že mi to nevadilo, ale navíc se mi líbilo, jak pozitivní zpětnou vazbu dostává. Potvrdilo se mi tím totiž to, že problém není v našich přístupech, ale v jejich kombinaci u nás.
Ještě před tímhle workshopem jsem si myslela, že nic nepřekoná pocit, když vezme do ruky provaz Marek. Proto jsem byla naprosto překvapená, když ke mně přistoupil jeden z účastníků, začal vázat, nic složitého, měli jsme jen pár minut, ale během toho jsem naprosto jasně cítila, že přesně tenhle styl vázání je pro mě a do konce workshopu přemýšlela, jestli si svoje přání ztělesnit a zeptat se na další interakci.
Nakonec jsem ale odvahu posbírala a Martina oslovila a sešli jsme se v Atíku, abychom si vyzkoušeli, jestli to, co se zdálo funkční na workshopu bude fungovat i mimo něj. U pečeného kuřete a sklenice horkého nápoje jsme pak probírali naše hranice, omezení fyzická, emoční i časová a možnosti. Taktéž fyzické, emoční i časové. Usebrali jsme se nakonec, že bychom to mohli zkusit a vydali se do japonského salónku. Tam už dva páry vázaly a na nás tudíž zůstal prostor u sloupu v rohu.
Martin nachystá provazy a já si překontroluju, zda mám košili poctivě zapnutou. Pod ní mám podprsenku bez kostic, ideální pro vázání a závěsy, i když Martin říká, že zavěšovat mě zatím určitě nebude. Krátkou sukni doplňují punčocháče a nejraději bych si nechala i svetřík, jaká je mi zima. Martin mi k sobě váže zápěstí a zvedá ruce k ramenům. Provaz se dotýká mých zad a Martin přistoupí blíž, u své hlavy uslyším jeho dech a nemít svou košili s dlouhým rukávem, tak bych cítila i šimrání jeho košile. Prohnu se v zádech a natěšeně čekám na další dotyky provazů a jeho rukou. Když se mě pak dotýká, je to zvláštně elektrizující a je hrozně snadné se mu do jeho rukou odevzdat a nechat moment plynout, aniž bych myslela na cokoliv jiného. To je pro mě nové. Zatím mi vždycky myšlenky aspoň zpočátku utíkaly, ale s ním se mi daří být tady a teď. Nemyslím na vázání ostatních ani na to, že občas vejdou diváci, spočinou a pozorují. Martin mě přivazuje ke sloupu a jeden provaz ovazuje nad prsy a druhý pod. Když držím stabilitu, chytí mi pravou nohu, ohne v koleni a za kotník přiváže k zádům tak, že balancuji na levé noze, kterou mi pro jistotu ke sloupu přiváže taky. Obejde mě a chvíli mě pozoruje a zvažuje, co by mohl být další krok. Tyhle momenty zbožňuju, cítím se jako hnaná zvěř, jako kořist, která jen čeká, co dalšího její lovec udělá a kde zaútočí. Martin mi rozepne knoflíček košile natolik, aby viděl trochu víc z prsou a zároveň ne tolik, aby to bylo lascivní. Zastaví se mi dech, jak mě to vzruší. Když mě pak chytí rukou za krk a svým pohledem shora mi dá jasně najevo, kdo tu má navrch, jsem ztracená. Váže mě za břicho, hrajeme si s dalšími polohami u sloupu a já bych moc ráda popsala, co všechno se odehrává, jenže jsem zcela pohlcená jen tím, jak se mě dotýká, jak mě ovládá. S každou další interakcí se mu odevzdávám do rukou víc a víc a je pro mě snazší a snazší se propadat do sub role. Začíná mi být jasné, že s ním funguje něco, co nám umožňuje naprosto hladkou komunikaci ohledně toho, co ano a co ne. Nebudu tady tvrdit, jak si rozumíme beze slov a že spolu nemusíme mluvit. Naopak, hodně mluvíme o tom, co se nám líbí, co bychom v provazech chtěli vyzkoušet. A pomalu si svoje přání můžeme plnit. A čím intenzivnější přání si plníme, tím intenzivnější aftercare potřebuji a dostávám. A tak si můžu jen přát, aby to tak bylo i nadále.
Možná by to tady mohlo končit, ale ono to má ještě další rozměr. A to je Honzův pohled na to, že s někým jiným to funguje. A Honza je rád. Říká, že má rád, když se vracím spokojená domů. Říká, že nežárlí, protože ví, že s Martinem funguje něco, co s ním ne a proč by tedy měl žárlit na něco, o co ho někdo jiný obrat ani nemůže? Ne. S každým nemusí BDSM fungovat. A je omamné, když s někým funguje. Ale zároveň je pro mě splněný sen, že se nemusím pro jedno vzdávat druhého. A to, že si nemusím vybrat, obhajovat se nebo se do něčeho nutit, mě daleko víc motivuje vracet se domů, za mužem, se kterým tvoříme svůj domov.
A jak to funguje vám?