DÍL ŠESTÝ – SHIBARI S PROŽITKEM

Je konec září, necelé 4 měsíce od prvního opatrného prozkoumávání BDSM a nyní jsme s mužem na workshopu Vázání bez provazů. Scházíme se na celodenní akci v Atíku, kde je pro nás otevřený horní sál a sedáme si do kruhu. Všichni máme říct, proč jsme přišli, a tak se dělím o část svého příběhu a o to, že toužím v shibari najít vedle techniky ten prožitek. Ostatní jsou tu vlastně z podobných důvodů. Někteří přišli po získání zkušenosti s technikou načerpat inspiraci, jak do session přinést další rozměr, a několik dalších je tu začátečníků jako my. Diana se Severem se střídají ve výkladu, dávají nám celkem jednoduché úkoly, vést se třeba jako taneční partneři s rukou položenou na rameni toho druhého a nechat se řídit pohyby toho druhého. Máme se dívat do očí a u toho zkusit s uzly nebo bez nich vázat ruce toho druhého. Podobných úkolů přichází víc a všechny pomalu budují intimitu mezi námi, jako bychom stavěli cihličku po cihličce.

Moje spratkovité já to Honzovi samozřejmě neulehčuje, a tak se u toho trochu pošťuchujeme a zlobíme, ale zároveň nám u toho naskočí tak trochu debilní úsměv a je nám spolu dobře. Tady a teď, bez myšlenek na práci, problémy a jiné starosti. Lidi kolem vnímáme čím dál méně, obmotáváme se provazem k sobě a najednou to není už jen intimní, ale najednou i vzrušující a erotické. Jsme tam v našich hlavách sami dva a oba překvapení, co se nám to děje, jako by se probudilo něco, co už jsme dlouho necítili. Jako bychom zase začali objevovat tu roky ztracenou jiskru. Chtěli bychom být sami, a přitom nám dělá dobře, že sami nejsme a musíme si pokračování odpírat, nehnat se za cílem, ale zůstat na místě spolu, nekazit moment tím, že ho musíme hnát dál a dál.

Diana a Sever vypráví, že za workshop se většinou povede opravdu výjimečně jedna session z několika a ta naše byla tahle. I když jsou další cvičení skvělá a velmi užitečná, jsou pro nás už spíš technická a k tomu propojení znovu nedojde tak silně. Procvičujeme single column tie. A věnujeme se body mechanice, která je základem session a bez které to nemůže fungovat, pokud nemá rigger výrazně vyšší váhovou a silovou převahu oproti modelce. Učíme se zvednout navzájem z lehu přes sed až do postavení a pak naopak dostat druhého na zem. Učíme se druhého otočit jen tlakem na kotník. A po celém dni příjemně unavení vyrážíme domů.

Na naší cestě bylo a je několik momentů, které poukazovaly, že jdeme správnou cestou. Moje sms na služebce, pro Honzu moje slzy, pro oba atmosféra na srazu BDSMlife. Tenhle workshop byl ale tím momentem, který nám ukázal, jak po té cestě jít spolu. Jak nevyužít jen potenciál spanku pro hrátky a zpestření sexu, ale jak využít sílu provazů k tomu, aby nás náš zájem spojoval a sbližoval i v dalších rovinách. Já jsem nikdy nebyla příliš fyzický typ, na rozdíl od Honzy, a dlouho mě mrzelo, že neumím být tak kontaktní. A najednou to nejen dokážu, ale ještě k tomu mě každé silnější utažení s mužem propojuje.

Přesto se nám do hlavy vkrádá opakovaně znovu a znovu ta stejná myšlenka. Jaké by to bylo zažít shibari se zkušeným riggerem? S člověkem, který ví o provazech a o tom, co s nimi jde působit za bolest i pocity daleko víc, než my? Chtěla bych někomu zkušenému svěřit svou důvěru, vložit se mu doslova do rukou a nechat ho, aby mi ukázal, jak hluboko králičí nora vede. A nejen v provazech. Spank není jen hrou do postele, může být i součástí tzv. rough body play (hrubého zacházení) i role play. A i to bych chtěla zažít. Protože zajít tak daleko s mužem nám tohle minimálně teď prostě nejde. Po osmi letech nedokážeme vystoupit ze svých životů a dělat někoho jiného. Při pokusu o role play se rozesměju, při výčtu mých přestupků je vzpurně vysvětluju a neumím tomu podlehnout jinak než mlčením. Honza na oplátku vůči mně vystupuje s respektem a k trestu přistupuje vykonavatelsky, jako k trestu, který je nevyhnutelný, ale zároveň ho netěší trestat sobě rovnou. Narážíme na hranice toho, kam BDSM do našeho života dokážeme dát a užít si ho a kam už spolu zajít nedokážeme. Ale i na to, že naše tempo touhy postupovat dál a dál, se liší. A tak se znovu vracíme k tomu, jaké budou ty naše hranice, kam můžeme s jinými lidmi zajít a já posbírám veškerou odvahu a píšu Ardentovi, jestli by byl ochotný být mi průvodcem na cestě do králičí nory. A o tomto zážitku bude mimo jiné další díl. Ale i u Honzy je jasné, kam jeho kroky povedou. Dianin přístup jej nadchl, a proto se za ní vydává…

Já u Diany

Vzhledem k tomu, že workshop Pevné základy s Dianou byl skvělým vstupem, kde jsme s Alčou měli zážitek z toho, jak nás to oba baví a naše vzájemná přitažlivost vzrostla, uvažoval jsem nad tím, jaký prožitek to je pro vázaného. Proto jsem oslovil druhý den po workshopu Dianu, jestli bych k ní mohl jít na session. Ozvala se mi obratem, vymysleli jsme datum a čas a operativně mi popsala, jak, kdy a kam se mám dostavit. Když pak ještě v playlistu Šimrání vidím dokonce díl s Dianou (Trailer na Spotify, více na HeroHero), s radostí si ho pustím.

Následující den vyrážím za Dianou a usedám do křesílka, kde je u stolečku nachystán čaj a čokoláda. S Dianou si povídáme o tom, jak jsme s Alčou začali a Diana plynule přejde na otázky, které směřují k naší session a co by mohla dělat. Při prohlídce hraček a mučících nástrojů označuji ty, které si myslím, že by mohly být fajn. Šátek, kolíčky, něco na hlazení, to se mi líbí. A provazy. Vše je dohodnuto a jak jsem s Dianou probíral své zájmy a pocity, tak k ní mám před začátkem velkou důvěru, těším se.

Mám být hodný subík nebo nějak zlobit? mi běží hlavou, než ale něco vůbec vymyslím, mám ruku přivázanou a nechávám se vést. Je to jako tanec a já vnímám, jak Diana dýchá a reaguji přirozeně dle rytmu toho tance. Když mám obě ruce za zády, zavírám oči a užívám si volnost (co to meleš? vždyť jsi svázanej), ale ano je to volnost. Vše je teď více intenzivní, víc vnímám dotyky a tam kde byla Dianina ruka je nyní provaz a pořád to beru jako její ruku. Jak mám zavřené oči, mění se okolo mě svět. Je to tím, že se mění pozice, ve kterých se nacházím. Občas oči otevřu a čeká mě překvapení, je tam Dianino chodidlo, na které se krásně kouká, její spokojený výraz nebo jiná část těla, která mi utkví v paměti. Když si mě Diana dá do částečného závěsu, tak jsme já a moje bolest spolu. Nemám zas tak moc rád bolest, ale tahle postupná bolest je příjemná a je to fajn kamarád pro daný okamžik.

Čas se zastavil a vůbec si neuvědomuji kde jsem, pomalu ze mě mizí ty prodloužené ruce (né, ještě chvilku), Diana mě rozvazuje a užívám si, jak provaz pode mnou projíždí (tak zatím kamaráde). Přicházím pomalu k sobě a jsem zabalený do teplé deky a jenom čumim. Jak chleba z tašky. Diana je vedle mě a stará se o to, abych se cítil v bezpečí. Když si sedáme zpět k čaji, ukusuju čokoládu a bavíme se o tom jaké to bylo. Moc mi to nejde, někam mi zmizela půlka mozku, takže jen blábolím, možná jsem i slintal.  Bylo to intenzivní, bylo to jemné, hrubé – nezapomenutelné.

Když jdu zpátky do auta, hlavou mi letí, kolik energie to stálo, a přitom jsem nabitý. Tak proto se na mě Alča koukala jako štěně, když jsme vázali. Jo takhle „ubližovat“, se mi moc líbí.