Opravdu toužím po riggerovi, se kterým bychom si sedli a mohli vázat pravidelně, nicméně zatím ráda zkusím i něco nového, pořád se hledám a pořád také hledám někoho, kdo by o tu pravidelnost stál tak, jako já. A proto, když jsem se Krutého Severa zeptala, koho by mi doporučil „vyzkoušet“, bez váhání mi doporučil Alive ropes, že si své modelínky hýčká. A tak jsem tedy Jirkovi napsala. Jirka má pověst sadisty, ale protože jsem vázala s Markem, říkala jsem si, že to zvládnu. Ono totiž vázat se sadistou může bolet, ale pokud ví, co dělá, pokud ví, jak modelku vrátit zpět a jak s ní komunikovat, je to, minimálně pro mě, ten nejlepší prožitek.
Tak jako jiní, i tenhle rigger mě vítá hrnkem ovocného čaje a miskou oříšků. Jirka navíc přidává sladkou mandarinku a rovnou pouští příjemnou hudbu. Povídáme si o našich dosavadních zkušenostech s vázáním, a i když slovo hranice přímo nevyslovíme, spoustu se toho orámuje samotným sdílením. Shodujeme se na přístupu k aftercare i stupni intimity pro vázání, což mě moc těší a díky čemuž se uvolním do toho, co by mělo přijít. Mou hypermobilitu a citlivost k bolesti si prý přímo vyzkouší později. Zato má zvláštní výraz, když se mu přiznám, že mě není snadné rozbrečet. Moc často se mi to neděje a když už ano, značí to velkou bolest, kterou nejsem schopná unést. Ať už emoční nebo fyzickou. Jirka ale podtrhuje, že pláč uvolní napětí a emoce a dodá prožitku hloubku, což v jeho podání zní, jako by to vnímal jako vyvrcholení útrap, po kterém přichází úleva, uvolnění a záplava radosti. Jirka přiznává, že má rád sadistické vázání a že to mě opravdu čeká. To mě znervózní a začínám vázání odsouvat mluvením o věcech, o kterých bychom si klidně mohli povídat až poté. Naštěstí to ale Jirka rozsekne, pošle mě se nachystat, a nakonec vezme za ruku a postaví doprostřed koberce. Připraví si foťák, světla a když uvidí můj výraz, s úsměvem se zeptá, jestli se bojím. A tak trochu má radost, když přikývnu.
Stoupne si za mě, pohladí mě po rameni, zaboří do něj prsty a zatlačí dolů ve stejný moment, kdy mi svým kolenem pokrčí moje kolena. Hroutím se k zemi tak rychle, že sotva zachytím, že mě přidržel. Složím se do tureckého sedu, ruce položené do klína. Jirka si přede mě klekne, chytí mě za nohu, prudce za ní zatáhne k sobě, čímž mi rozhodí rovnováhu a já se svalím na zem. Překvapí mě to. Ale ještě víc mě překvapí, když mě tahem za kotník otočí na břicho. Dýchám do koberce a v nosu mě lechtají kočičí chlupy. Na kotníku ucítím provaz a začínám se těšit, už jen díky tomu dotyku zavrním blahem. Dokud mi Jirka neohne nohu nadoraz a nestáhne provazem. Zatáhne na holeni, přitahuje víc a víc a čeká na moment, kdy zakřičím bolestí. Netrvá to dlouho. Oženu se navíc rukou, chci se zbavit toho tlaku, kroutím sebou, ale s Jirkou to ani nehne a pokračuje. Mám dojem, že se zbláznil, že to nemůžu vydržet a křičím, že to bolí. Bráním se, snažím se ho zasáhnout tak, aby se lekl a pustil mě, ale on drží s klidem dál. Začínám ochabovat, a tak povolí a zkouší mě otočit rotací kolene. Úplně jsem zapomněla předtím zmínit svoje plastiky vazů v koleni a cítím, že tohle už je nebezpečné. Zařvu „kolena, přestaň!“ a naléhavost v mém hlase ho okamžitě zastaví. Skvělé, takže mě vnímá! Přiznám se, že mít možnost to zastavit, mě uklidnila. Přesune se k břichu a když mi kolem něj uváže single, začne mě tahat po zemi. Provazy na břiše jsou mi ze všech srovnatelných možností asi nejpříjemnější, ale protože ležím na koberci, smýkání po něm mě pálí a já si říkám, co se to sakra děje. Vyhodnotím si, že asi stále zkouší, co vydržím, a tak se místo oddání prožitku rozhodnu sama zkoumat, co snesu. Vezme mou levou ruku, ohne ji v lokti, zvedne nad hlavu a přiváže za záda. Když mi k úvazu přiváže i pravou nohu, prohnu se v zádech a Jirka se dívá. Obejde si mě, vezme si foťák a přemýšlí, z jakého úhlu by mohla být fotografie dobrá. A nechá mě ležet. Trochu se nudím. Ale s každou další minutou (nebo jsou to vteřiny a mně připadají mnohem delší?) cítím víc a víc nepohodlí. V zádech díky prohnutí, v noze díky nestabilitě způsobené tím, že není nijak do stran zajištěná, a v ruce díky nepřirozené poloze nad hlavou za zády. Trochu si fňuknu a postupně přidávám. Jirka se vrátí zpátky ke mně a ruku i nohu postupně povolí. Fajn, tak teď si tedy jdeme hrát.
Za provaz na břiše mě začne zvedat, není v tom žádná elegance, jen mě táhne za břicho nahoru a já se klátivě zvedám. Pořád se usmívá, a zatímco mi kolem krku obmotává provaz, ptá se mě, jestli vím, co jsou to predikamenty. Je mi trochu stydno, ale musím přiznat, že i když jsem to už slyšela, tak nevím. Táhne za krk, dokud nestojím na špičkách, a suše mi oznámí, že teď to pochopím. Nepřipadá mi to zpočátku tak hrozné. Když si stoupnu normálně, škrtím se jen lehce a na špičkách se dá stát, jenže ani jedna z poloh není úplně příjemná a nepohodlí je s přibývajícím časem čím dál větší. A tak polohy střídám, zatímco mi Jirka dává obě ruce za záda. Ruku mi vloží pod ramena a poskládá si ruce tak, že mám lokty i dlaně u sebe. Zkonstatuje, že na strappado rozsah mám, vezme si provaz a váže jeden stupínek žebříku za druhým. Trošku mě brní prsty, ale provaz je níž než radiální nerv, a protože mě brní všechny, věřím, že jde o pomalé odkrvení. Přesto se Jirky ptám, jestli je to v pořádku a normální a díky ujištění, že ano, si dovolím zase myslet na provaz kolem krku a jestli už bych si neměla zase stoupnout na špičky.
S každým dalším utažením ale začínám cítit tlak na bránici. Aniž bych měla provaz kolem hrudníku, krátí se mi dech, nadechnout se můžu čím dál hůř a zhluboka už to nejde vůbec. Podvědomě se zase zvedám na špičkách a snažím se ulevit krku, aby mi to pomohlo, jenže to vůbec nepomáhá a já zděšeně vzdychnu, že nemůžu moc dýchat. Jirka mi oznámí, že mám dýchat břichem a dál si rozvážně váže úvaz nad prsy, podobný takate kote. Za ten mě zajistí a povolí smyčku na krku. Snažím se nepanikařit, ale při každém třetím nadechnutí s hrůzou zalapám po dechu a začínám se do toho strachu propadat. A Jirka se dívá, jak se začínám námahou potit, jak se snažím opírat o úvaz nad prsy a zoufale se snažím víc nadechnout. Poodstoupí si, dívá se, fotí a vypráví, jak se strappado používalo jako mučící technika právě pro jeho schopnost omezit dýchání. Při letmém dotyku mých prstů na mém zadku zjistím, že už je nejen vůbec necítím, ale zároveň jsou úplně ledové. Děsí mě to, ale zároveň mi to umožňuje se úplně položit do úvazu, protože už žádnou bolest v rukách ani cítit nemůžu. Zato na zadku ucítím švihnutí biče a to leknutí, ostrá bolest, nemožnost pořádně dýchat a ani stát, mě roztřese, začnu kňourat, natahovat, ale rozplakat se nedokážu.
Jirka mě pomalu začne spouštět, skoro si dovolím povzdychnout úlevou. Přemýšlím, že kdyby teď přišel konec, bylo by mi to líto, ale na druhou stranu už nechci být dál v tom stresu, napětí, netuším, jak dlouho něco takového ještě vydržím. Klečím předkloněná, hlavu položenou na kolenou a snažím se uklidnit, že už můžu dýchat snáz než ve stoje. Jirka mi ale bere pravou nohu a ptá se, jestli už jsem měla tu čest s futumomem. Dech se mi hrůzou zrychlí a já šeptám, že nevím, jestli další změnu polohy a závěs unesu. Ale Jirka už mi nohu do futumoma uvazuje a utahuje tak silně, až začnu vzlykat bolestí. Když dováže, vezme do ruky bambusovou tyč a prudce mě s ní uhodí do rudého svalu vypouklého mezi provazy. Zatmí se mi před očima a udělá se mi na krátký moment špatně, dělá si srandu? Jirka si spokojeně dva proužky, které tak vznikly, prohlíží, pohladí mě, ujistí, že tohle překvapení už mi znovu neudělá a provaz od futumoma přehodí přes bambus. Visím za ruce i nohu jen kousíček nad zemí, hlavu opřenou o provazy za zády a snažím se prodýchat řezavou bolest v noze. Ale Jirka si mojí úlevové pozice hlavy všimne a úvaz za zády zdvihne tak, že se musím mírně předklonit, váhu přenést na nohu, a i tu začne zvedat, abych se snad náhodou nemohla opřít o druhou nohu, kterou mám pod sebou. Vzniklá bolest je naprosto nesnesitelná a já se slyším křičet, že už nemůžu, prosit o to, aby přestal, oči se mi naplní slzami a já mám obrovský strach, že se zblázním. Škubám sebou a Jirka mě okamžitě spouští dolů tak, aby mi ulevil, jenže než mě spustí, projede mnou ještě několikrát tak prudká bolest, že mě uvrhne do hysterického pláče hrůzou. Rozvazuje mi ruce, ve kterých se mi tak s krví rozlévá další bolest, ale zároveň i veliká úleva z toho, že je cítím, že šlo skutečně jen o odkrvení. Pořád brečím a do toho se do mě dá taková zima, že se mám dojem, že zmrznu. Drkotám zuby a Jirka přede mě položí deku. Nemůžu pořádně pohnout rukama, takže na deku jen zoufale koukám, což mu připadá mimořádně zábavné, ale nakonec jí přese mě přehodí a přinese mi lahev plnou teplé vody, okolo které se stočím jako dítě v břiše matky, zatímco mě pohladí a pochválí, jak jsem to zvládla. Rozvazuje mi nohu, ale to už nevnímám a jsem jen se svými otázkami, co mě vlastně rozbrečelo, jak se to stalo, jaká je mi zima a jak silný prožitek to celé bylo. Na mysl mi přijde i myšlenka, jestli nejsem šílená, když takové věci dělám, ale zároveň vím naprosto přesně, proč je dělám. Na tomhle vázání vlastně nebyl žádný vyloženě příjemný úvaz, do kterého bych se položila a užívala si pohodlí. Ale přesto ve mně Jirka svým přístupem vyvolal příjemné pocity a pláč na konci vázání byl skutečně oním slibovaným vyvrcholením. Z pláče hrůzou se přeměnil v pláč úlevou a radostí, že jsem to zvládla, že jsem prožila něco tak intenzivního, díky čemuž jsem zjistila něco o sobě a byla tak na sebe hrdá z toho, co dokážu zvládnout a jak silná dokážu být.
Sedím na gauči, Jirka chystá dýmku, teplá voda, deka i pořádné oblečení mi pomáhá se zbavit chladu, zhltám sladkou mandarinku a mně se přestanou klepat ruce (poučení – do tašky pro modelky si přibalit hroznový cukr). Oříšky do sebe házím skoro po hrstech a když mi Jirka přinese teplý čaj, konečně se vracím do normálního stavu. Povídáme si u dýmky, když se k nám připojí i jeho přítelkyně Štěpánka a zkonstatuje, že dle křiku a pláče měla nejspíš Jirkova 69. modelka intenzivní zážitek. Nakonec nás nechává ještě samotné a já si doznívám a budu ještě několik dalších dní.
Jirka se navíc, tak jak říkal, zajímá nejen přímo po session, ale i další dny a ptá se, jestli se stále cítím dobře, chválí si náš zážitek i to, jak umím dát najevo útrapy a i tyhle „drobnosti“ mě zalévají dalším pocitem štěstí. Je to na první pohled paradox. Tolik bolesti, a přitom tolik radosti. Nemáme to tak ale my BDSM-pozitivní tak nějak – podobně – všichni?