Tiše (nahlas) doufám, že se mi v sedmém dílu podařilo dobře popsat, jak může být taková session (hraní, akčnění) žhavá, a to bez ohledu na to, jestli dojde k tomu, co je většinou společnosti považované za sex (vše od líbání, včetně, dál). Taková session je velmi intimní a může v člověku spouštět spoustu emocí, ať už z toho prožitku samotného nebo z toho s kým probíhá. Umím si docela dobře představit, že tak silné zážitky mohou vést k zamilovanosti a sama jsem zažila touhu co nejdřív prožít něco dalšího. Nemluvě o tom, že rezonuji s názorem jednoho mého kamaráda, že i bez intimností to prostě dělá člověku „dobře na spodek“.
A tak občas dostávám otázky, jak to řešíme a vnímáme my. Tenhle díl tedy nebude asi tak napínavý, jako (doufám) byly a budou další, ale je to podle mého důležitá otázka a dává mi smysl se jí věnovat.
No jasně, že žárlíme. Bylo by asi divné, kdybychom nežárlili vůbec. Na začátku jsme proto řešili, jak postupovat a první nápad bylo jít na to krok za krokem, říct si o tom a zastavit to ve chvíli, kdy by to bylo tomu druhému nepříjemné. Otevřeli jsme si proto oba dva profily na Tinderu (vždycky jsem si chtěla tu appku vyzkoušet, ale do téhle chvíle mi to přišlo nevhodné, nikdy jsem nechtěla Honzovi cokoliv dělat za zády) a pustili se do swajpování. Oba dva jsme časem poznali pár celkem zajímavých lidí. Já sice měla víc „lajků“, ale většina komunikací měla dost jepičí život i u těch, kterým vůbec stálo za to odpovědět. Muž jich měl méně, ale zato s jednou ženou byl v kontaktu poměrně dlouho. A kdyby mu pořád nevysvětlovala, že nám to nemůže v otevřeném vztahu vyjít, věřím, že by v kontaktu mohli být dodnes. Na ní jsem nežárlila, i když je kočka. Bylo totiž jasné, že z dlouhodobého hlediska by se s mužem sežrali. Co mi ale vadilo byl její majetnický přístup k mému muži. Dost dramaticky mu vynadala za to, že mi řekl, že jsou v kontaktu (přestože věděla, že taková je naše domluva – říkat si o všem) a pak ještě za několik dalších věcí. A to ještě dřív, než se vůbec potkali na večeři. Tinder nám tak umožnil poznávat, jestli nám vadí, že si píšeme s někým jiným a jak snášíme, když jdeme s někým jiným na kávu nebo na drink. Ale i to, jaký typ člověka jsme ochotní si pustit „do vztahu“.
Jak už víte, u káv a psaní nezůstalo, ani u jednoho z nás. Nicméně první fyzický kontakt s jinou ženou měl muž až celkem nedávno. Využili jsme toho, že jsem měla v plánu pracovní večeři a náš domov tak zůstal k dispozici pro provazy, Honzu a milou mladou paní, říkejme jí třeba Lenka, kterou jsme spolu poznali při jedné příležitosti v Atíku. Když jsem se pak vracela z večeře, akorát jsme se potkali v autech, když muž Lenku odvážel k domovu. Zamávali jsme si, já dorazila domů, kde voněl Lenčin příjemný parfém (doprčic, musím se jí zeptat, jaký používá), ale byl to cizí parfém. Otevřela jsem všechna okna, seškrábala vosk ze svíčky z dlaždic, v hlavě se mi rojily představy, co se asi dělo, sedla jsem si na gauč a vůbec jsem netušila, co si o tom mám myslet. Vadí mi to? A mám vůbec právo, aby mi to vadilo? Honza přece musel úplně stejně cítit Ardenta a nic víc než to, co jsem popisovala s Ardentem, se nedělo ani mezi nimi.
Po nějaké době Honza dorazil a pustili jsme se do diskuze. Věděl přesně, co se mi právě honí hlavou a zkušeně mi sdělil (protože od mé session už uplynula nějaká doba i nějaké další akce – okénko pro reklamu na další díly), že se to časem otupí a nejspíš přijdu na to, že mi to vlastně moc nevadí. Tehdy jsem mu věřila a během naší dovolené, kdy jsme měli spoustu času mluvit jsem asi zjistila proč. Je to jen moje vlastní teorie, nemám ani terapeutický výcvik, takže to není ničím podložené, ale myslím si, že je to tím, že sdílením fyzické intimity s jinými lidmi netrpí naše intimita vztahová. Je nám spolu skvěle jako páru, opravdu hodně spolu mluvíme, máme stejné životní hodnoty, máme rádi stejný styl života, dokonce se shodneme i na typu dovolené a často se spolu smějeme. A umíme si dát najevo, že se máme rádi. Muž ví, že jsem si užila třeba svazování s někým jiným, možná dokonce víc než s ním, ale ví, že jeho miluju, a stejně to platí naopak. Nechtěla bych, aby tohle prožíval s někým jiným, ale že mu někdo činí potěšení tak, jak to já neumím a na čem náš vztah nestojí, s tím nemusím bojovat tolik. Prvotní myšlenka samozřejmě je žárlivost, protože naše společnost žije v tom, že nám má jeden partner dát všechno, díky čemuž se všichni (nebo aspoň my perfekcionisté) dostáváme pod obrovský tlak, že musíme dělat vše, i to, co nás netěší, pro blaho vztahu. A když pak je někdo nevěrný, třeba proto, že vidí, že partnera ta která praktika zas tak moc nebaví, bereme to jako naše ponížení. Že naše snaha být pro toho druhého perfektní nestačila. Úplně jinak to ale cítím, pokud to můžu otevřeně komunikovat a rozumím tomu, proč si hledáme to nebo ono jinde.
Ale to, že si tyhle věci přejeme a jsme rádi, když ten druhý zažívá to, co potřebuje, neznamená, že se na to chceme dívat. Muž nechce být u mého hraní s kýmkoliv jiným a já to mám stejně, i kdyby to bylo sebenevinnější. Nechci přímo vidět jeho blažený výraz způsobený někým jiným a vadilo by mi, kdyby se on chtěl dívat na mě. Pořád bych měla v hlavě myšlenku, že mu to může ubližovat (i kdyby mi tisíckrát říkal, že ne) a držela se zpátky tak, jako při lekci spanku, kterou nás vyučoval Ardent (4. díl) nebo jako jsem na něj myslela, když mi Sever ukazoval, o čem shibari taky může být (5. díl). Nicméně v situaci, kdy si chceme hrát bez toho druhého, je důvěra, že děláme skutečně to, na čem jsme se domluvili, hrozně důležitá. Tím, že jsme šli krok za krokem, jsme měli možnost postupně hranice posouvat, ale nejsem si sama za sebe úplně jistá, jestli jde hranice nastavit trvale a neměnně. A kdo někdy skutečně zažil extrémní vzrušení nebo/i subspace/domspace, tak tuší, že pokud tomu propadnou oba, může to být skoro nemožné zastavit. Jak se vyrovnat s takovou situací? Není pak lepší s partnerem zkusit vykomunikovat posunutí hranic s předstihem?
Znám pár párů s otevřeným vztahem a každý z nás to má trošku jinak. Někdo chce zažívat podobné věci i s jinými lidmi, někdo naopak dělá mimo vztah jen to, co doma nemůže, někdo má třeba vyšší apetit než ten druhý a všechno jsou to validní důvody. Pro mě vždycky byla nevěra symbol konce vztahu, ale ta tajená. Tady to tak necítím. Ne že bych muži vyprávěla všechny detaily, ale líbí se mi, že mu o tom, co se dělo, můžu říct a nemusím to mít jako tajemství. Já totiž tajemství hrozně těžko nesu. Asi bych raději byla monogamní než být tajně nevěrná. Ale naštěstí nemusím. Slyšela jsem ale od jiných, že by něco intimního s nikým kromě partnera mít nemohli, protože by to pro ně byla neúcta, že by to mohli udělat jen v případě, že už by o partnera nestáli(y). Ale to je jejich pohled na věc, a tak jako já respektuji jejich volbu, přála bych si, aby oni respektovali tu naší a nesnažili se nás přesvědčit, že to my děláme špatně nebo že to mezi námi špatně skončí. Jako kdyby to mezi monogamními vztahy nikdy špatně nekončilo…
Moc bych si přála tímhle dílem ukázat, že lze být šťastný i v případě, že to doma člověk nemá nastavené tak, jako většina. Monogamie není úplně pro každého a není nad to, když váš partner chápe, že to není nic osobního a že naopak liberálním přístupem jako pár můžeme získat daleko víc, než když se budeme obětovat ve jménu počestnosti a toho, co by si přáli ostatní. Ale i naopak – náš přístup rozhodně nemusí být pro každého a umím si představit, že ve vztahu, kde spolu pár tak živě nekomunikuje, to může nadělat spoustu paseky, protože co si budem povídat, všechny ty diskuze žerou spoustu času.
A protože tenhle díl je poslední před Štědrým dnem, přeju všem krásné, co nejvíc povídavé Vánoce a spoustu příjemných zážitků. A pokud byste chtěli sdílet tohle moje malé poselství, budu jen a jen ráda!